Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) se seznámil s vyhodnocením kontrolní akce provedené Nejvyšším kontrolním úřadem (NKÚ) pod č. 09/21 a vedené pod názvem Majetek státu, s nímž je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
ÚZSVM souhlasí s částí kontrolního závěru NKÚ, která se týká doporučení na zpřesnění právní úpravy provádění fyzických inventur majetku vedeného v operativní evidenci a dále v systému (počtu) vedení rejstříkových podstat, ovšem zásadně nesouhlasí s výrokem, že ÚZSVM v rámci povinností při hospodaření s majetkem státu v oblasti užívání majetku třetími osobami a při hospodaření s pohledávkami vykazuje značné nedostatky. V této věci ÚZSVM sděluje následující stanovisko, které vyjádřil už v námitkách proti kontrolnímu protokolu, resp. v odvolání proti rozhodnutí o námitkách. Podle názoru ÚZSVM se NKÚ v rámci své kontrolní akce nezabýval všemi souvislostmi kontrolovaných spisů.
Problematika nájemních smluv
Kontrolní zjištění NKÚ v této oblasti vytýká ÚZSVM porušení § 14 odst. 1 zákona č. 219/2000, Sb., v platném znění, a to tím, že neodůvodněně snížil výnosy z pronájmu majetku.
Ve všech vytýkaných případech postupoval ÚZSVM v souladu s platnými právními předpisy, kdy důsledně přistupoval v rámci konkrétních okolností k vymáhání a co možná nejvyšší úhradě nájemného z uzavřených nájemních smluv. V konkrétních případech, které NKÚ zmínil ve svém vyhodnocení a které byly ÚZSVM vytýkány, je zvýšení nájemného pouze jednou z možností. Dále se jednalo o nemovitosti, které byly v roce 2002 postiženy záplavami, kdy nájemce na své náklady odstranil škody na majetku ve vlastnictví ČR - ÚZSVM, které vznikly po této živelné události a nebyly po ÚZSVM ze strany nájemce požadovány. ÚZSVM k valorizaci nájemného v těchto případech nepřistoupil právě z důvodu, že výsledná částka neuplatněné valorizace je nepoměrně nižší než náklady, které měl nájemce na sanaci pozemků postižených záplavami. V dalším vytýkaném případu byla v rámci vymáhání práv ÚZSVM podána žaloba u příslušného soudu, avšak soudní řízení nebylo v době ukončení kontrolní akce NKÚ pravomocně skončeno.
Pohledávky z užívání majetku státu bez právního důvodu třetími osobami
NKÚ poukazuje na porušení ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., v platném znění, a to tím, že neuplatnil včas právo na vydání bezdůvodného obohacení a rovněž, že ÚZSVM umožnil třetím osobám užívat majetek bez právního důvodu. Konkrétně se jednalo o případ, kdy nepanovala jistota, která složka státu je příslušná hospodařit s předmětným nemovitým majetkem, resp. vůbec nebylo jisté, že se jedná o majetek ve vlastnictví státu. V obecné rovině platí, že ÚZSVM vždy s maximální možnou snahou prověřuje, zda se vůbec jedná o majetek státu, kdy v rámci této lustrace je ÚZSVM odkázán na dostupné listiny v archivních fondech apod. Z kontrolovaného případu dále vyplývá, že po dohledání příslušných dokladů a listin byla podepsána dohoda o vydání bezdůvodného obohacení mezi ÚZSVM a uživatelem nemovitostí, takže k neodůvodněnému snížení výnosů z majetku státu tedy nedošlo. Toto je zřejmé z dokumentace, kterou má ÚZSVM k dispozici a kterou v rámci kontrolní akce poskytl také NKÚ.
V kontrolním zjištění NKÚ dále uvádí majetek, který je užíván státní akciovou společností, ve které je 100% akcionářem (vlastníkem) stát, konkrétně Ministerstvo financí ČR. NKÚ vyčíslil údajnou výši bezdůvodného obohacení na cca. 10 mil. Kč.
ÚZSVM už v textu námitky uvedl a v odvolání proti vypořádání námitek zdůrazňuje, že pohledávka ze strany ÚZSVM v žádném případě nezanikla, a to i přes námitku promlčení ze strany státní akciové společnosti. Pohledávka nadále trvá jako tzv. naturální obligace. Ze strany ÚZSVM nedošlo k prominutí pohledávky, což je uvedeno v privatizačním projektu, který na předmětné pozemky ÚZSVM vypracoval. Tato pohledávka je tedy součástí privatizačního projektu a jako taková bude uhrazena. Jedná se o podmínku uvedenou v privatizačním projektu pro realizaci předmětného majetku. Státu tedy žádná škoda nevznikla. K tomu ÚZSVM uvádí, že v současné době vede intenzivní jednání se státní akciovou společností o úhradě této pohledávky, kdy celková výše bude teprve určena na základě odborného posouzení. K datu ukončení kontroly NKÚ její výši nelze tedy objektivně stanovit.
Vymáhání pohledávek
NKÚ vytýká ÚZSVM porušení ustanovení § 14 odst. 4 a 5 zákona č. 219/2000 Sb., v platném znění, a to tím, že údajně nedůsledně nevyužíval všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu. V této souvislosti ÚZSVM uvádí, že z žádného platného právního předpisu nevyplývá a ani ze žádného zákona nelze dovodit, že by měl být podán návrh na výkon rozhodnutí o zaplacení dlužné pohledávky do dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí soudu.
Občanský zákoník v § 110 stanoví pro věřitele pro uplatnění práva na zaplacení dlužné částky dobu 10 let.
Z dikce zákona i ze zkušenosti ÚZSVM plyne, že pokud by ve všech případech, kdy je věřitel držitelem exekučního titulu, bylo postupováno dle závěru NKÚ, tedy ve dvouleté době od vydání exekučního titulu, musel by být podán návrh na výkon rozhodnutí a došlo by v řadě případů k neodůvodněným výdajům finančních prostředků na samotný výkon exekuce. Zásadní je fakt, že by nedošlo v řadě případů k vymožení exekvované pohledávky.
Každý případ, kdy je veden výkon rozhodnutí na majetek dlužníka, je zcela individuální záležitostí. Je třeba přesně zjistit, zda zde majetek je, v jakém rozsahu, kde se nachází, jak je majetek zajištěn, zda lze vůbec dohledat dlužníka a řadu dalších skutečností potřebných pro rozhodnutí, jak nejefektivněji dluh vymáhat. Je třeba rozhodnout, zda vést výkon rozhodnutí soudem, prostřednictvím soudního exekutora, příp. rozhodnout s přihlédnutím k výše uvedenému o použití veřejné dražby nebo insolvenčního řízení.
Uvedené příklady v kontrolním závěru NKÚ svědčí o tom, že požadavek na paušalizaci výkonu rozhodnutí stanovením dvouleté lhůty od získání exekučního titulu by měl kontraproduktivní účinek.
Kontakt:
PhDr. Jana Rennerová
samostatné odd. Komunikace
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
+420 225 776 354