Redaktorka zahraniční redakce ČTK Tereza Šupová a její kolegyně a kamarádka, novinářka magazínu Reportér Adéla Dražanová vydávají v těchto dnech knihu Bělorusko na cestě ke svobodě. Na osudech několika běloruských disidentů, kritiků Lukašenkova režimu, v ní poutavě popisují příběh novodobých běloruských dějin.
Obě novinářky byly hosty speciálního vydání Četkastu, zpravodajského podcastu ČTK.
Jak vás napadlo napsat knížku o Bělorusku?
Tereza: Nenapadlo to tak úplně nás. Napadlo to nakladatelství Kniha Zlín, které se mi ozvalo s tím, že by je zajímalo udělat knížku o Bělorusku vzhledem k tomu, co se tam děje. Bylo to v únoru. A že by to měla být knížka rozhovorů. A protože Bělorusko byla vždycky moje srdeční záležitost, téma, o kterém jsem vždycky ráda psala, tak jsem si řekla, že by to bylo super. A protože jsem byla právě na mateřské, měla jsem tříměsíční miminko, tak jsem si i říkala, že to nemůžu všechno zvládnout sama a přizvala jsem si odbornici na region a svou kamarádku Adélu, abychom to udělaly dohromady.
Adéla: Upřímně - my jsme byly trošičku překvapené z toho, že docela velké nakladatelství se zajímá o takové docela minoritní téma. I když události v Bělorusku byly veliké, loňské demonstrace byly naprosto bezprecedentní. Zároveň jsme věděly, že vzhledem k tomu, jak se tam situace vyvíjela a vyvíjí, že ta knížka nemůže popisovat současné dění. Že cokoliv teď napíšeme, tak už za pár měsíců může být jinak. A vlastně jsme asi obě dlouhodobě přesvědčené, že dává smysl ukazovat nějaké dějinné události na příbězích lidí, nechci říct obyčejných, protože ti lidé nikdy nejsou obyčejní, ale jednotlivců.
O kom jsou tedy vaše příběhy?
Tereza: Bylo na nás vybrat si Bělorusy, se kterými uděláme rozhovory. Je to taková pestrá mozaika - osm Bělorusů plus Petra Procházková, česká novinářka, expertka na postsovětský prostor, válečná zpravodajka, která má Rusko a postsovětské země projeté a zná je úplně nejlíp z nás.
Bělorusové v knize jsou každý jiný. Jsou tam mladší, jsou tam starší, jsou tam ženy, muži. Každý ten příběh je trošičku jiný, ale zároveň mají jedno společné: Všichni ti lidé žijí, či žili - někteří už museli utéct a emigrovali - velkou část života v běloruské diktatuře.
Adéla: Výběr nebyl úplně jednoduchý. Kontaktovaly jsme spoustu lidí, doptávaly jsme se a konzultovaly to. Konečný výběr byl trochu omezený také tím, že ti, se kterými by bylo bývalo skvělé mluvit, byli tehdy, či pořád ještě jsou, ve vězení. Tím jsme byly malinko limitované, ale nakonec vznikl výběr, o kterém si myslíme, že je docela reprezentativní. Máme tam Svjatlanu Cichanouskou (vůdkyni běloruské opozice), tam je docela jasné, o čem se s ní bavíme. Máme tam legendu běloruského disentu Alese Bialackého, který byl hodně aktivní koncem 80. let. To bylo podhoubí, které mělo hodně vliv na to, co se pak dělo v 90. letech, což jsme s ním hodně probíraly. Máme tam Maxe Ščura, básníka, který je exilu v Praze, který mluvil o zkušenostech exulanta. Účel byl, aby se dohromady ta mozaika složila do obrazu posledních třiceti, čtyřiceti let Běloruska.
Demonstrace k vyjádření solidarity s protesty v běloruských městech se konaly i v Česku. Vloni v srpnu se sešli lidé na Staroměstském náměstí v Praze. Shromáždění bylo reakcí na prezidentské volby a násilí bezpečnostních složek proti demonstrujícím občanům v Bělorusku. (Foto Michal Kamaryt/ČTK, 2020)
Jak jste všechny ty lidi sháněly? Byly jste v Bělorusku, oslovovali jste je emaily?
Tereza: Já jsem v Bělorusku byla, ale už je to dávno. Poprvé v roce 2006 a pak ještě asi dva roky poté. Bylo to právě kolem jedněch těch prezidentských voleb. A tehdy jsem se seznámila s pár Bělorusy, se kterými jsem potom zůstala v kontaktu. Oni sem jezdili třeba na různé konference, protože Česko běloruské disidenty hodně podporovalo, Bělorusové tady dostávali často azyl.
Byli jsme v kontaktu a tak jsem si říkala, že ty oslovím pro knihu, protože už je znám, znám trochu jejich příběh a budu ráda, když mi ho budou dál vyprávět. Což je příklad třeba Alese Michaleviče, bývalého prezidentského kandidáta z roku 2010. A taky Franak Viačorka, mladý kluk, novinář, opoziční aktivista, který byl na první demonstraci asi v osmi letech. Jeho tatínek byl totiž jeden z nejaktivnějších opozičních politiků už v 80. letech. A on to "zdědil", žil v tom prostředí, účastnil se demonstrací, když ještě téměř neuměl chodit. Teď je poradcem Cichanouské.
Potom jsme si říkaly, že by bylo fajn, mít tam nějakého Bělorusa, který žije v Česku. A přes různé známé jsme se dozvěděli o Maxi Ščurovi. Taky jsme oslovily Alenu Markovou, což je Běloruska také žijící v Česku přes 20 let, je to historička. Teď nedávno jí vyšly Dějiny Běloruska. Ta s námi hodně řešila běloruštinu jako jazyk, to, že se zase hodně používá bílo-červeno-bílá vlajka, proč se vrací tyhle symboly.
Knížka nejsou klasické rozhovory, mísí se vám tam fakta, historický kontext. Proč jste zvolili tuto formu?
Adéla: My jsme nějak cítily, že by bylo fajn zpestřit formu. Střídají se tam klasické rozhovory s takovým jako "anglosaským systémem" - přepsáním rozhovoru do textu, kde se dá popsat třeba i historický kontext.
Tereza: Člověk něco prožíval v určité době a my chtěly popsat i tu dobu. V jednotlivých příbězích je doplnění událostí, které se v té jeho době děly nejen v Bělorusku, ale třeba v Rusku nebo na Ukrajině.
Chtěly jsme ukázat, co se v té zemi děje. A na příbězích lidí přiblížit nejen historický kontext, ale i neuvěřitelnou odvahu. To, co tam prožívají, si málokdo z nás tady v Česku dokáže představit. A přitom je to země kousek od nás.
Odmítl vám někdo rozhovor?
Tereza: To se nestalo, ale jak se začala stupňovat policejní brutalita v Bělorusku, tak jsme musely u nějakých rozhovorů něco trochu upravit, lidé třeba nechtěli moc mluvit o rodině. Báli se. Oni řeknou, co si myslí, ale nechtějí do toho zatahovat třeba staré rodiče.
Je nějaký příběh natolik unikátní nebo vás tak zasáhl, že byste ho chtěly tady zmínit?
Adéla: Pro mě je to asi Iryna Chalipová, což je běloruská novinářka, zpravodajka ruské Nové Gazety, novin Anny Politkovské, jejichž šéfredaktor Dmitrij Muratov teď dostal Nobelovu cenu za mír. Což je úplně skvělé z toho důvodu, že čím známější ti opozičníci jsou, tím víc jsou paradoxně víc v bezpečí.
Ale zpět k Iryně. Přestavte si, že její manžel kandiduje na prezidenta, ona je novinářka. Už to samo je něco. A teď je 19. prosince 2010, zavřely se volební místnosti. Je jasné, jak to dopadne a jde jen o to, kolik lidí vyjde na náměstí, do ulic.
A Iryna s mužem odchází na demonstraci, mají doma tříletého chlapečka, Daniila, a babičce s dědou, kteří ho hlídají, říkají: Možná přijdeme až zítra nebo za 15 dní. To jsou takové ty obligátní tresty. A Iryna se vrátila domů po 40 dnech a Andrej po roce a půl.
A mezi tím se Iryna v cele dozvěděla, že se jí běloruská KGB prostřednictvím sociálky pokusila unést syna za školky.
A Andrej zase tehdy říkal, že když vás ve vězení bijí a mučí a nenechají vás spát, tak je to pořád ne že v pohodě, ale jste pánem svého osudu, protože si rozhodujete, zda je necháte, aby vás zabili, nebo ne.
Ale jakmile začnou ohrožovat vaši rodinu, jakmile vám zabásnou manželku, chtějí unést syna, tak je konec. Nemůžete spát, nemůžete jíst, přicházíte o rozum. Já se ptala Iryny, protože sama mám dvě malé děti, jestli se něco změnilo, když se chlapeček narodil, jestli neměla chuť to zabalit, odjet třeba do zahraničí a v klidu vychovávat dítě. A ona mi tehdy říkala, že seděla u té postýlky a říkala si, že musí proti režimu bojovat ještě víc, protože nechce, aby její dítě vyrůstalo v diktatuře. A Daniilovi je dneska 14 let a pořád vyrůstá v diktatuře a bez táty, který v exilu je. A Iryna říká, že se z něj snaží vychovávat vnitřně svobodného člověka. Ono to jednou padne a on na to pak bude připravený, na svobodu.
To pro mne byl velký příběh.
Tereza: Každý ten příběh byl něčím zajímavý a něčím zasáhl. Spousta lidí byla ve vězení, Ales Michalevič mi dopodrobna popisoval, jak je ve vězení mučili. V jedné z věznic jich v cele pro pět lidí bylo dvacet. Potkal se tam s Afgháncem, který byl vězněný Tálibánem a říkal, že v Afghánistánu to ve vězení bylo lepší. Věci, které si člověk nedokáže představit - museli stát nazí někde na chodbě s rukama spoutanýma, lidé omdlívali. Nebo klasická spánková deprivace. Nebo museli nazí do omdlení v zimě dřepovat.
Já se ptala, jestli to zanechalo následky a on říkal, že psychické následky si nese dodnes. Taky se mu zhoršil zrak, jak jim pořád svítili do očí, aby neusnuli. Ale kromě toho snad fyzické následky žádné nemá. Ale spousta lidí ano.
Vaše kniha se jmenuje Bělorusko na cestě ke svobodě. Jak daleko je Bělorusko na téhle cestě, kolik kroků ještě musí ujít?
Tereza: Všichni, kterých jsme se ptali, se shodují na tom, že po tom, co se dělo v létě 2020, už není cesty zpátky. Už prostě vidí světlo na konci tunelu. Spousta věcí se změnila, národ prý dospěl a chce žít jinak. Lidé v Bělorusku byli dříve hodně apatičtí, většina na vesnicích se o nic nezajímala. Konečně teď se to někam posouvá.
Cichanouská i Franak Vjačorka doufají, že to bude brzy. Že se brzy zase setkají se svými rodinami. Já říkala, že to může být 10 či 15 let, ale oni doufají, že to bude mnohem dřív. Říkají, že změny se nastartovaly a že svobodné volby nebudou za deset let, ale za rok, za dva.
Představitelka běloruské opozice Svjatlana Cichanouská a předseda Senátu Miloš Vystrčil letos v červnu pražském Senátu. (Foto Roman Vondrouš/ČTK, 2021)
Adéla: Lukašenko jednou půjde. Ales Bialacki tvrdí, že to bude za dva a půl roku. Já si myslím, že i za déle. A strašně třeba záleží na tom, co se bude dít v Rusku, záleží na tom, co udělá Vladimir Putin, jak moc bude chtít Lukašenka udržet. Kdyby Putin nechtěl, tak už tam Lukašenko není.
Je také černá předpověď, že Bělorusko skončí v podivném patu, něco mezi Krymem a Čečenskem.
My jsme naivní optimistky a doufaly jsme, že od momentu napsání knihy do jejího vydání se všechno změní a Bělorusko bude opravdu na cestě ke svobodě, popřípadě svobodné. To se nestalo, možná se to nestane ještě dlouho. Ale jednou se to stane.
Křest knihy Bělorusko na cestě ke svobodě bude 8. listopadu v Knihovně Václava Havla.
Celý rozhovor s Terezou Šupovou a Adélou Dražanovou si můžete poslechnout v Četkastu v aplikacích Spotify,
Apple
a Google Podcasts, Lecton a na webu podcasty.cz.