Praha 3. listopadu 2026 (PROTEXT) - Stárnutí, pandemie, klima: na velké výzvy nestačí jedna fakulta. Univerzity potřebují lépe propojovat obory. Nejnaléhavější výzvy současnosti, od stárnutí populace přes pandemie po klimatickou změnu, nejdou vyřešit v rámci jednoho oboru. Potřebují spolupráci medicíny, ekonomie, datové vědy, sociálních věd i veřejné politiky. České univerzity jsou však organizované především kolem silných fakult, což jim ztěžuje pružně propojovat obory. Mezioborové týmy tak vznikají pomalu, obtížně, hlavně díky mimořádnému nasazení jednotlivců. Česko proto stojí před otázkou, zda se univerzity začnou měnit včas, nebo až pod tlakem další krize.
Směr evropského výzkumu ukazuje, že nejde o okrajové téma. Strategický plán Horizon Europe pro roky 2025 až 2027 staví priority výzkumu a inovací kolem zelené a digitální transformace, odolnosti a konkurenceschopnosti Evropy. Výslovně přitom míří na výzvy, jako jsou klimatická změna, digitalizace nebo stárnutí populace. Právě taková témata budou rozhodovat o tom, kam potečou evropské peníze na výzkum a inovace.
Podle organizace Czexpats in Science, která sdružuje české vědkyně a vědce v zahraničí, tady současné nastavení českých vysokých škol naráží na své limity. Pokud chce Česko v těchto prioritách uspět, bude potřebovat univerzity schopné rychle spojovat odborníky napříč obory. Dnes ale často fungují jako soubor silných fakult, z nichž každá chrání vlastní obory, zdroje a programy. Mezioborové týmy proto vznikají pomalu a často spíš navzdory systému než díky němu.
Šest výzev, na které jedna fakulta nestačí:
- Stárnutí populace: medicína, demografie, ekonomie, sociální politika.
- Pandemie a zdravotní hrozby: biologie, medicína, datová věda, zdravotnické systémy, ekonomie, sociologie, komunikace.
- Sucho, krajina a zemědělství: biologie, ekologie, agronomie, vodní hospodářství, ekonomie, právo.
- Klimatická a energetická transformace: technika, ekonomie, právo, chování společnosti.
- Umělá inteligence ve společnosti: informatika, právo, ekonomie, etika, umění, obory, kde se AI nasazuje.
Migrace a integrace: sociologie, ekonomie, bezpečnost, politologie, veřejná správa.
„Stárnutí má rozměr lékařský, demografický, sociální, kulturní i ekonomický. Není to jen otázka zdravotnictví nebo penzí, ale také toho, jak se promění rodina, práce, péče, bydlení, vzdělávání i politické rozhodování. Dokud takový problém řeší jediná fakulta, vidí jen svůj výsek a unikají jí souvislosti, které nakonec mohou rozhodovat,“ říká Olga Löblová, politoložka zkoumající zdravotnictví a veřejnou politiku na univerzitě v Tübingenu.
Covid ukázal, co chybí, když se obory nepropojí
Nejviditelněji se slabina nespolupráce projevila během pandemie covidu. Krize nevyžadovala jen znalost viru, ale i schopnost pracovat se zdravotnickými daty, modelovat dopady opatření, rozumět fungování zdravotnictví, ekonomickým nákladům i veřejné komunikaci. Místo přirozené spolupráce se ale česká debata často zadrhávala ve sporech o to, kdo má vůbec právo se k problému vyjadřovat.
„Covid ukázal, že nestačí mít špičkové odborníky v jednotlivých disciplínách, pokud je systém neumí propojit. Potřebujete lidi, kteří rozumějí medicíně, společnosti, datům, ekonomii, organizaci zdravotnictví a dokážou tyto perspektivy dostat k jednomu stolu. V Česku ale veřejné zdraví ani zdravotní ekonomie stále ještě nejsou etablované tak, jak by odpovídalo významu těchto témat,“ říká Jakub Hlávka, zdravotní ekonom a ředitel Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace, který založil na Masarykově univerzitě v roce 2023.
Mezioborový brněnský institut jako výjimka z pravidla
Jak může taková spolupráce vypadat v praxi, ukazuje právě Hlávkův Institut pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace. Po jedenácti letech ve Spojených státech, kde působil v RAND Corporation a na University of Southern California, se vrátil do Česka a na Masarykově univerzitě vybudoval pracoviště propojující ekonomii, zdravotnictví, data a veřejnou politiku. Institut funguje, jeho vznik ale podle Hlávky nebyl výsledkem běžného a snadno opakovatelného postupu. Umožnila ho výjimečná konstelace vstřícného vedení fakulty, osobního nasazení a rychlých výsledků. Na jiných univerzitách proto podobná pracoviště vznikají obtížně.
„Daří se nám to, ale v lecčems jsme spíš výjimka. Vyžaduje to unikátní konstelaci, vstřícné vedení i ochotu jít osobně do rizika. Jednou z největších překážek je, že fakulty a univerzity často neumějí dostatečně pružně vyčlenit zdroje na nové kapacity. Když se objeví kvalitní vědec, který by rád působil v Česku, ale zrovna není otevřený vhodný grant nebo připravené místo, není snadné ho za dobrých podmínek zaměstnat. Místo rychlého strategického rozhodnutí se často čeká měsíce nebo roky a ten člověk mezitím dostane nabídku jinde,“ říká Jakub Hlávka.
Hlávkův příklad ukazuje praktickou stránku problému: nové týmy často nevznikají proto, že by chyběli lidé nebo témata, ale proto, že univerzity nemají dost pružné nástroje, jak podobné příležitosti rychle uchopit. Brzdí je byrokracie, nedostatek peněz na rozvoj a malá možnost přijímat nové lidi mimo právě otevřené granty. Stejnou slabinu popisují i vědci, kteří sami dlouhodobě působí na hranici několika disciplín.
Obory budoucnosti nevznikají uvnitř jedné fakulty
Na problém upozorňuje také Lenka Zdeborová, profesorka fyziky a informatiky na École Polytechnique Fédérale de Lausanne, kde vede Laboratoř statistické fyziky výpočetních systémů. Sama dlouhodobě působí na pomezí statistické fyziky, matematiky, informatiky a strojového učení, tedy oborů, které se v tradičním akademickém členění potkávají jen obtížně.
Fakulty podle ní mají nezastupitelnou roli, nesou odbornou kulturu, kontinuitu i kvalitu výuky. Pokud se ale univerzita chová jako pouhý součet relativně samostatných fakult, jen obtížně prozkoumává směry, které jejich hranice přesahují. A právě tam dnes vzniká velká část nové vědy: v umělé inteligenci, datové vědě, moderní biologii, neurovědách nebo klimatickém výzkumu. Nové oblasti pak nemají jasného institucionálního nositele.
„Kdo vytvoří mezioborovou pozici, která fakulta ji zaplatí a podle jakých kritérií bude hodnocen člověk, jehož práce neleží čistě v jednom oboru? Bez silné univerzitní odpovědi zůstávají nové směry závislé na nadšení několika lidí, krátkodobých grantech nebo složitých mezifakultních dohodách,” říká Lenka Zdeborová.
Univerzity si vychovávají vlastní lidi a nové obory na to doplácejí
Nové obory nevznikají jen změnou organizační struktury. Potřebují také lidi, kteří přinášejí zkušenost z jiných univerzit, zemí a vědeckých prostředí. Právě to je ale v Česku slabé místo. Podle studie institutu CERGE-EI z roku 2020 obsazují české vysoké školy až dvě třetiny výzkumných míst vlastními absolventy nebo zaměstnanci. Špičkové americké a britské univerzity, jako Princeton, Oxford nebo Cambridge, z vlastních řad berou jen zhruba do třiceti procent lidí!
Tato uzavřenost dopadá nejvíc právě na oblasti, které teprve vznikají a potřebují pohled zvenčí. Pokud univerzita neumí přitáhnout lidi s jinou zkušeností, hůř rozpoznává nové směry, hůř je hodnotí a pomaleji jim vytváří zázemí.
„Univerzita 21. století nemůže být jen administrativním součtem existujících oborů. Musí mít schopnost vytvářet obory budoucnosti,“ shrnuje Zdeborová.
Z toho plyne i praktický závěr: řešením není automaticky zakládat nové fakulty, které se časem mohou samy proměnit v další uzavřená sila. Smyslem je vytvářet pružné průřezové struktury, které dokážou spojit odborníky z různých oborů kolem konkrétního problému, dát jim mandát, zázemí a odpovědnost.
„Mezioborová spolupráce nemá být boj o to, kdo je důležitější nebo kdo má právo se k problému vyjadřovat. Její smysl je v tom, že se různé obory učí jeden od druhého a spojují svou expertizu. K tomu potřebujeme systémovou podporu mezioborovosti uvnitř univerzit i mezi fakultami, ale také posun profesní kultury,“ říká Jakub Tomek, výpočetní kardiolog působící na University of Oxford.
Řešením nejsou nové fakulty, ale pružné týmy s jasným mandátem
Czexpats in Science proto vítáreformu vysokých škol, kterou připravuje MŠMT. Věří, že může univerzitám pomoci lépe koordinovat strategická rozhodnutí napříč fakultami a vytvářet pružnější prostředí pro vznik mezioborových týmů, institutů a programů. Ty by neměly stát proti fakultám, ale doplňovat je tam, kde jeden obor ani jedna fakulta na řešení problému nestačí. Potřebují základní financování, administrativní podporu a jasný mandát. To, co se osvědčí, má pak smysl dlouhodobě rozvíjet.
Co podle Czexpats potřebují české univerzity:
- Možnost vytvářet menší mezioborové týmy nad rámec kateder a fakult tam, kde jeden obor nestačí.
- Základní financování, administrativní podporu a odpovědnost za výsledek.
- Uznání role univerzit při řešení společenských výzev.
- Schopnost dlouhodobě rozvíjet to, co se osvědčí ve výzkumu i ve výuce.
- Pružnější práci s prostředky, které nezávisí jen na jednom grantovém cyklu.
Nejde přitom o to, aby univerzity reagovaly na každou společenskou objednávku okamžitě nebo na úkor výuky a základního výzkumu. Stabilita oborů, kvalitní vzdělávání a svoboda bádání zůstávají nezastupitelné. Smyslem je doplnit je o pružná průřezová pracoviště, kde se studenti potkávají s aktuálními otázkami vědy a společnosti a kde se nové poznatky promítají nejen do článků, ale i do výuky, veřejné politiky a praxe.
„Nechceme, aby každé nové téma muselo hned dostat vlastní fakultu. Potřebujeme systém, který dokáže kolem problému rychle spojit lidi z různých oborů, dát jim mandát, základní zázemí a čas ukázat, zda jejich práce dává smysl. A myslíme si, že současný systém řízení vysokých škol toto příliš nepodporuje,“ říká Matouš Glanc, ředitel Czexpats in Science.
Velké projekty potřebují víc než vizi a peníze
Reforma řízení vysokých škol by podle Czexpats mohla pomoci i velkým mezioborovým projektům typu Biocentra Albertov. Česko takové ambice potřebuje: propojovat biomedicínu, přírodní vědy, genomiku nebo bioinformatiku je přesně směr, bez něhož se moderní výzkum neobejde. Podobné projekty ale nelze řídit jen přes vědeckou vizi a dotační kalendář. Přesahují hranice jedné fakulty, jednoho rozpočtu i jednoho grantového cyklu, a proto potřebují jasný mandát, odpovědnost a vedení schopné rychle řešit problémy.
„Když se velký strategický projekt začne zpožďovat a odpovědnost se rozpadá mezi více aktérů, ztrácí se čas, peníze i důvěra. Smyslem reformy proto není velké mezioborové infrastruktury brzdit, ale vytvořit prostředí, ve kterém je univerzity dokážou efektivněji řídit a dotahovat,” dodává Matouš Glanc, ředitel Czexpats in Science.
Reforma nezařídí zázrak. Má ale připravit půdu
Reforma řízení vysokých škol sama o sobě interdisciplinaritu nevytvoří. Bez změny kultury, financování a ochoty univerzit otevírat se lidem i tématům zvenčí zůstane jen formální úpravou. Může ale vytvořit prostředí, ve kterém vznik nových mezioborových týmů nebude záviset na výjimečné shodě okolností, vstřícném děkanovi nebo mimořádné odolnosti jednotlivce. Podle Zdeborové se debata o reformě často vede asymetricky: změna musí obhájit každé riziko, zatímco cena současného stavu zůstává stranou.
„Nestačí se ptát jen na to, co by se mohlo pokazit změnou. Stejně důležité je ptát se, co se kazí tím, že některé věci zůstávají tak, jak jsou,“ dodává Lenka Zdeborová. Smyslem reformy proto není měnit univerzity kvůli změně samotné. Jde o otázku, jak upravit jejich fungování tak, aby dokázaly lépe propojovat lidi, obory a instituce tam, kde společnost čelí problémům, které žádná fakulta sama nevyřeší.
„Dnes často platí, že když interdisciplinární výzkum vznikne, je to navzdory systému a díky mimořádnému úsilí jednotlivců. My potřebujeme prostředí, kde vznik podobných týmů nebude vyžadovat unikátní konstelaci, ale bude možný vždy, když se objeví lidé, téma a společenská potřeba. Stárnutí populace ani příští pandemie nepočkají, až se sejde správná souhra náhod,“ uzavírá Matouš Glanc, ředitel Czexpats in Science.
Právě to je hlavní smysl reformy: neslibovat zázrak, ale odstranit překážky, kvůli nimž se nové obory a týmy dnes rodí příliš pomalu, příliš obtížně a často příliš pozdě.
Zdroj: www.czexpats.org