Předvolební rétorika poslance Zahradila nemá nic společného s realitou

Fotoreportér ČTK Vít Šimánek se zúčastnil několika velkých judistických šampionátů, taková mimořádná patření jako při nedávném mistrovství Evropy v Praze ale zatím nezažil. Sportovci, jejich doprovod i všichni novináři se směli několik dní pohybovat pouze v "bublině" mezi hotelem a halou, kde se mistrovství konalo. Okolní svět pro ně byl uzavřený. Omezení a přísná hygienická opatření si vynutila světová pandemie koronaviru.

Vítka Šimánka vyfotil na ME v judu kolega z AFP Michal Čížek.

Jak velká byla ta vaše "bublina"?

Byl to uzavřený prostor – hotel-hala, hala-hotel. Pro účastníky mistrovství a novináře byla vyhrazena část hotelu, která byla oddělená od ostatních veřejných prostor. Při čekání na výsledky testů byli všichni izolovaní na pokojích, i jídlo jsme dostávali před dveře. Naštěstí jsem si první den na hotel koupil trochu vlastního jídla, což mě pak zachránilo, protože s první večeří na mě zapomněli.

Součástí hotelové bubliny byla i zahrada. Ne velká, asi půlka fotbalového hřiště. Tam jsme si mohli i zaběhat. Kolega z AFP Michal Čížek mě i párkrát ráno vytáhl. Naštěstí jsme měli dost práce v hale, takže jsme v hotelu moc nebývali – v devět ráno jsme odjeli a vraceli se kolem desáté večer.

Čekání na výsledky testů v izolaci na hotelovém pokoji, kdy účastníci šampionátu dostávali jídlo a pití v balíčcích před dveře.

Každý účastník musel podstoupit několik testování. Co to obnášelo?

První test jsem absolvoval v pondělí ještě venku. S negativním výsledkem jsem pak mohl přijít ve středu do hotelu, kde provedli druhý test. Dostal jsem červený náramek, změřili mi teplotu, vyplnil dotazník a nejkratší cestou jsem musel odejít na hotelový pokoj, kde jsem čekal na výsledky. Až po potvrzení druhého negativního testu jsem dostal akreditační visačku a mohl pak ve čtvrtek do haly. Tam nás odvážel speciální autobus.

Testy se dělaly i v zákulisí O2 areny.

Prý nebylo zpočátku úplně jasné, jestli budete moci na šampionátu fotit?

Podmínky pro novináře se na začátku dost měnily. Původně jsme měli fotit pouze odpolední finálové bloky. Pak najednou přišla informace, že nebudeme moci fotit ani to, že novináři nebudou vůbec smět do haly. Nakonec nám povolili i předkola i finále. Za to jsem byl rád, znamenalo to, že budu moci fotit všechny české judisty.

Přijelo hodně novinářů ze zahraničí?

Ani náhodou! Nařízení o omezení cestování platí všude po Evropě. Byla jich tam opravdu hrstka, možná by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Naštěstí měli možnost se připojit na tiskovky on-line. Z agenturních fotografů jsme byli jen tři – já za ČTK a pak kolegové z EPA a francouzské AFP. Mimochodem ve Francii je judo strašně populární sport a Francouzi ho hodně prožívají.

Prý docházelo k velmi absurdním nařízením. Zaznamenal jsi nějaká?

Jedno z nejabsurdnějších nařízení celého šampionátu bylo podle mě to, že se judisti nesměli po zápase dotýkat. Judo je kontaktní sport, zápasníci se osahávají, dýchají na sebe dost intenzivně a z velmi malé vzdálenosti. A po zápase si normálně podávají ruce a někdy se i objímají. Vítěz poraženého třeba zvedne, aby dal najevo, že to byl skvělý soupeř. To teď nebylo. A bylo vidět, že zápasníci si na zákaz těžko zvykají. Kolikrát jsem viděl, že chtěli jít k sobě a chtěli si podat ruce, ale rozhodčí jim gestem naznačil, že ne, že je to nedovolené. Ale někdy to neuhlídali a zápasníci si ruce podali.

Evropská šampionka Clarisse Agbegnenouová z Francie (vlevo) se zdraví s Magdalenou Krssakovou z Rakouska po finálovém utkání, zatímco se jim v tom rozhodčí snaží zabránit. Tradiční pozápasový pozdrav judistů byl zakázaný.

Bylo ještě něco zvláštního?

Například stupně vítězů. Hned, jak jsem je viděl, mi přišly divné, byly strašně široké, jakoby se tam mělo vejít celé družstvo nebo tým. Až když jsem viděl první medailový ceremoniál, došlo mi, že potřebovali mezi sportovci udržet dvoumetrový odstup. Za normální situace by si po medailovačce a hymně vlezli všichni ocenění na nejvyšší stupínek, podali si ruce a pózovali pro nás s medailemi. Tady jsem tento snímek pořídit nemohl.

Bezpečné rozestupy museli medailisté dodržovat i na stupních vítězů. Podání rukou a společné fotografování bylo zakázané.

Jak se ti fotil zápas českého judisty Lukáše Krpálka, který v bitvě o bronz v nejtěžší váhové kategorii podlehl soupeři po 40 sekundách?

Já každý zápas Lukáše za foťákem dost prožívám. Možná jsem nervóznější než samotný Lukáš. U juda jsou zápasy dost specifické, mohou trvat jen pár vteřin. Fotograf se musí soustředit na rychlý záběr, třeba z boje o úchop, protože vítězný chvat může přijít velmi rychle a je po zápase. Fotograf tak musí být velmi rychlý. A taky je to hodně o štěstí – jestli jsou zápasníci v chvatu nebo letu k fotografovi dobře natočení, jestli jim je vidět do tváří.

Lukáš Krpálek z ČR (vpravo) a Guram Tušišvili z Gruzie v boji o bronz.

Co se ti honilo hlavou, když jsi viděl Lukáše Krpálka poraženého?

Samozřejmě jsem byl smutný. Uvědomil jsem si ale i to, že i Lukáš je jenom člověk, nejen stroj na medaile, že i prohra ke sportu patří. Navíc Lukáš byl jedním z těch, kteří před mistrovstvím prodělali covid, vlastně polovina z dvanáctičlenného českého týmu onemocněla. Přibrzdilo je to v tréninku, projevila se na nich jedenáctiměsíční turnajová pauza, kvůli restrikcím v cestování nemohli odjet za kvalitní přípravou do Japonska, kterou si Lukáš vždy pochvaloval.

Co ostatní čeští judisté na mistrovství?

Většina českých judistů měla hned v prvním kole velice silné soupeře, nepatřili mezi favority. Takže naši mohli jen překvapit. Mám radost třeba z vítězného chvatu Jiřího Petra ve váhové kategorii do 90 kilogramů. Ten se mi podařilo i dobře zachytit na fotce.

Jiří Petr z ČR (nahoře) poráží Quedjaua Nhabaliho z Ukrajiny.

Šampionát se konal bez diváků, jak se to odrazilo na atmosféře v hale?

Bylo to divné. Třeba v kategorii nad 100 kilogramů, kdy se prali dva Rusové, nebyli v hale ani jejich trenéři, kteří by třeba radili nebo je nějak podporovali. V jednu chvíli bylo v té velké hale při zápase hrozné ticho. To bylo divné.

Do haly se navíc dostali jen ti judisté, kteří se prali v daný den. Jiní tam nemohli. U českých judistů, kteří jsou výborná parta a navzájem se podporují, to byl problém. Ti, kdo se zrovna neprali, nesměli být v hledišti a nemohli tak podporovat své kolegy.

Mistrovství se konalo v Praze, za normální situace by asi domácí publikum českým zápasníkům hodně pomohlo. Co teď?

Bylo to smutné. Hlavně mi bylo líto Pavla Petřikova, který se rozhodoval ukončit kariéru. Když se na jaře 2018 dozvěděl, že Praha uspořádá mistrovství Evropy, tak si ještě prodloužil odchod, aby se rozloučil před domácím publikem. Nesplnilo se mu to.

Přestože skončil už v prvním kole, tak Pavel zanechá nesmazatelnou stopu v českém judu.

Pavel Petřikov z ČR (vpravo) a Strahinja Bunčič ze Srbska.

Jako fotograf ČTK ses zúčastnil dvou mistrovství světa (2019 v japonském Tokiu a 2017 v maďarské Budapešti) i olympijských her (2016 v brazilském Riu). Který šampionát na tebe nejvíc zapůsobil?

Velkým zážitkem byla olympiáda, kde jsem fotil velké finále Lukáše Krpálka (získal jedinou zlatou českého týmu). A pak byl samozřejmě obrovský zážitek mistrovství světa v Tokiu. Japonsko je kolébkou juda. Mistrovství se konalo v hale Budókan, to je hala určená pro bojové sporty, ve které mělo judo v roce 1968 olympijskou premiéru. A poštěstilo se mi navštívit i Kodokan, judistickou akademii, kde judo vzniklo.

Co tě na judu přitahuje, co se ti na něm líbí?

Judo je komplexní sport, který rozvíjí rychlost, obratnost, sílu, vytrvalost. Líbí se mi na něm i úcta a respekt k soupeři. A hlavně - motají se kolem něj dobří lidé, vždycky je to dobrá parta.

Vítka Šimánka vyfotil na ME v judu kolega z AFP Michal Čížek.

Fotograf ČTK Vít Šimánek býval také judista. S judem začal na sportovní škole Nad Štolou na pražské Letné. Při přechodu na sportovní gymnázium s ním ale musel ze zdravotních důvodů náhle skončit. Trénoval také s Petrem Lacinou, který teď působí v roli reprezentačního kouče a trénuje i Lukáše Krpálka. Za judo si našel náhradu ve fotografování.

Další snímky z evropského mistrovství v judu, které ve dnech 19. až 21. 11.2020 pořídil Vít Šimánek, jsou k vidění na facebookové stránce ČTK.