O dvou českých předsednictvích Evropské unie, o české diplomacii v Evropě, ale i o tom, proč se z nejvyšší bruselské politiky vrátil zpět do Česka, jsme si povídali s šéfem zahraničního odboru Pražského hradu Jaroslavem Zajíčkem. Rozhovor vznikl pro vzdělávací projekt o EU pro mladé novináře.
Vloni v této době jste patřil ke klíčovým postavám českého předsednictví EU, jako vyjednavač jste se podílel například na vyjednáváních o dopadech energetické krize po ruské invazi na Ukrajinu. Co bylo v době předsednictví v roce 2022 nejtěžší?
Předsednictví začínalo v pro Evropu hodně nelehké době, několik měsíců po únorovém útoku Ruska na Ukrajinu. Původní program a priority předsednictví, které jsme připravovali více než dva roky předem, nás tato situace donutila přepsat. Nejtěžší bylo i v době, kdy se v Evropě odehrává válka, udržet jednotu EU. Čekaly nás přitom tak důležité úkoly, jako zajistit dostatek energií před nadcházející zimou. Splnit se je podařilo jen díky pracovitosti a odhodlání týmů v Praze a Bruselu.
Co se vám opravdu povedlo?
V Bruselu se primárně nehraje na počet návrhů zákonů, které se jednotlivým předsednictvím podaří dotáhnout. Přesto si myslím, že 33 není špatné číslo. Nejvíc pak zahřála slova chvály a uznání od kolegů velvyslanců z ostatních zemí. Česko díky tomu, co se nám podařilo v podpoře Ukrajiny nebo krizových energetických dohodách, získalo v Bruselu respekt.
Nelitujete, že jste odešel z vysoké bruselské politiky zpátky do Česka?
Po předsednictví jsem hodně přemýšlel, co dál. Nějaké zajímavé nabídky z evropských institucí samozřejmě přicházely, do toho ale přišla od nového pana prezidenta ta nabídka, která se neodmítá. Hrát v národním dresu je největší prestiž, jakou člověk může zažít. Pan prezident se snaží pomoci vrátit Česku v zahraničí dobré jméno. Je skvělé být u toho.
V čem se liší práce pro prezidenta od práce evropského diplomata?
Evropského diplomata zaměstnává hlavně politika unijní. Také se většinou dlouho dopředu ví, jaké zákony se budou projednávat, takže má člověk čas se na ně připravit. Práce pro prezidenta je o dost pestřejší a nemá zdaleka tak pravidelný režim. Cesty do zahraničí se střídají s návštěvami zahraničních státníků na Hradě, neřeší se jen politika evropská, ale globální. Co obojí spojuje je časová náročnost, neuvěřitelný adrenalin a naplňující pocit.
V Bruselu jste pracoval už v roce 2009, když ČR předsedala EU poprvé. Do kampaně jsme šli s heslem „Evropě to osladíme“. Byla to sladká doba? Připomínám, že padla vláda, Černého Entropa vyvolala pobouření…
Do pádu vlády to sladká doba byla. Pak zhořkla. Bylo to naše první předsednictví, takže od něj měli všichni obrovská očekávání. Ze začátku roku 2009 se nám poměrně dařilo, a to i v atmosféře, kdy se řešila válka v Gaze a podobně jako vloni chyběl v Evropě plyn. Pád vlády naši práci výrazně zkomplikoval. O to větší ale byla motivace úspěšně zvládnout předsednictví druhé, a to se povedlo. A Entropa, ta myslím věrně odprezentovala češství, v jeho nejupřímnější podobě.
A když půjdeme ještě hlouběji do historie – vy jste byl členem týmu vyjednávajícího o podmínkách vstupu ČR do unie, který na začátku 21. století vedl Pavel Telička. Jak jste se vůbec dostal k eurounijné problematice?
Náhodou. Dozvěděl jsem se, že na ministerstvu zahraničí hledají tajemníka týmu, který vyjednával náš vstup do EU. Šel jsem na pohovor s hlavním vyjednavačem, kterého jsem do té doby nikdy neviděl. Vzali mě, chytil jsem se šance a dlouho jsem se evropské politiky nepustil.
Jako diplomat jste působil i v USA, proč jste se nakonec znovu vrátil do Bruselu?
Byl jsem rád, že mě služba v Americe vytrhla ze světa Bruselu. Bilaterální diplomacie mi rozšířila obzory a čerpám z toho doteď. I v tomto případě pomohla neodolatelná nabídka.
Jak se vám v Bruselu žilo? A nemyslím jen po pracovní stránce, ale i mimopracovní vyžití, rodina…
Je to velmi příjemné místo k žití. Diplomati ze všech členských zemí jsou tam tak trochu cizí. To nás spojovalo, že jsme všichni mimo domov. V Bruselu je evropská škola, takže se děti mohly učit v češtině. Taky jsou v Bruselu vždycky v okruhu maximálně 300 metrů k dostání vyhlášené belgické hranolky. Moře je na dojezd, to nám teď trochu chybí.
Jste dlouholetý diplomat. Jak byste zhodnotil českou diplomacii na evropské půdě?
Kvůli našemu přístupu „my“ jako Česko, a „oni“ jako EU, který trval i dlouho po tom, co už jsme byli plnohodnotnými členy, nám v Bruselu ujelo hned několik vlaků. Proto jsme pořád v institucích EU zastoupeni poměrně méně než třeba Poláci, kteří vstupovali ve stejnou dobu.
Obě předsednictví ale přispěla k tomu, že se tenhle přístup v české státní správě a snad i české společnosti změnil. Naučili jsme se místo rezolutního „ne“ říkat „ano, ale“. To je konstruktivní přístup, díky němuž můžeme našich požadavků dosáhnout. Potvrdilo se, že v Bruselu se nic neděje za našimi zády, že máme stejné příležitosti jako všichni ostatní. Jen po nich musíme skočit.
Příští rok budou volby do evropského parlamentu; jaké jsou vaše argumenty pro to, aby šli Češi volit?
Abychom vybrali ty zástupce, kteří si toto uvědomují a budou Česku dělat co nejlepší jméno. Budou důstojně reprezentovat naši zemi a zároveň odvedou dobrou a potřebnou práci na evropských zákonech, které pak mají dopad na nás všechny.
Proč je podle vás členství ČR v EU důležité?
Díky členství v EU má naše země silnější postavení. EU nám umožňuje rozvinout vše, v čem jsme dobří. Je to zdroj naší prosperity, klub států se společnými hodnotami, jako jsou svoboda a demokracie. A co je v této době zásadní, úzké propojení s ostatními státy EU posiluje naši odolnost a bezpečnost.
Jaroslav Zajíček (48) je pražský rodák, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, od roku 1999 pracuje na ministerstvu zahraničí. Byl členem týmu vyjednávajícího o podmínkách vstupu ČR do unie. V roce 2003 odešel do Bruselu, kde strávil více než šest let na různých pozicích jako vedoucí kanceláře velvyslance při EU, člen kabinetu prvního českého komisaře nebo jako vedoucí oddělení sektorových politik na Stálém zastoupení ČR při EU. Po návratu do Prahy v roce 2009 byl dva roky ředitelem odboru politik EU ministerstva zahraničí.
Do loňského roku byl velvyslancem Česka ve Výboru stálých zástupců členských států (COREPER I) v rámci Rady EU. Před rokem byl jednou z klíčových postav českého předsednictví EU. V Bruselu pracoval už při prvním předsednictví v roce 2009. Většinu kariéry sice strávil v Bruselu, má ale zkušenosti i z Washingtonu, kde mezi roky 2011 a 2016 působil jako zástupce českého velvyslance v USA. Dnes je šéfem zahraničního odboru Pražského hradu.
Zajíček: Předsednictví vrátilo Česku respekt. Změnilo i český pohled na EU