Rozhovor s berlínským zpravodajem ČTK Martinem Weiserem o pandemii, zavřených hranicích i životě českého novináře v Německu.
Německo se nyní připravuje na nejhlubší recesi od druhé světové války. Omezení pohybu, zavedená kvůli zastavení šíření covidu-19, zavřela obchody, školy i továrny. Jaký vliv to mělo na tvou práci?
Dlouho jsem vývoj pandemie sledoval jen zpovzdálí. Přímo jsem její dopady začal pociťovat až někdy kolem 10. března. Měl jsem zrovna domluvenou návštěvu hnědouhelného dolu a elektrárny na východě Německa a pouhý den předtím mi ji ze "zdravotních důvodů" zrušili. Pak už to šlo ráz na ráz – rušení velkých akcí, omezování dopravy, zavírání restaurací, škol či obchodů.
Poslední dva měsíce tak moje práce spočívá především ve sledování tiskových konferencí německých politiků a odborníků z domova, telefonních rozhovorech a videokonferencích, které organizuje berlínské sdružení zahraničních novinářů. Do "terénu" se dostanu minimálně, i když se člověk samozřejmě i teď snaží si udělat sám obrázek tím, že vyrazí za reportáží do Berlína nebo mimo něj.
Tak jako prakticky u všech mých kolegů v zahraniční redakci je teď moje pracovní náplň hodně monotematická. Drtivá většina zpráv a článků, co napíšu, se týká koronaviru, a jsem tak rád za každé jiné téma, které se občas vynoří.
Skoro dva měsíce jsou de facto zavřené hranice mezi Německem a Českem. Má to nějaký vliv i na tvou rodinu? Jak se vám vlastně žije v současném Berlíně?
Rodinně jsme dopady koronaviru pocítili rychle třeba na tom, že se zavřela školka, kam chodí náš tříletý Jurko. Moje žena Janka má tak v době, kdy pracuji, na starost hned dva malé kumpány. Jestli se školka ještě vůbec do léta otevře, zatím není jisté. Každá spolková země si totiž oblast školství řeší po svém a Berlín zatím žádné konkrétní datum nestanovil. Jisté také není, kdy se otevře kantýna, do které jsme před začátkem pandemie chodili prakticky každý den na oběd, což nám značně usnadňovalo život.
Zdaleka nejvíce synům a hlavně nám rodičům ale chybí babičky a dědečkové. Kvůli tomu, aby mohli zase co nejdříve přijet, bychom hned nechali otevřít hranice! Protože zatím kvůli nákaze není možné zajistit ani žádné hlídání dětí, byla by možnost vyrazit si alespoň na hodinku jen ve dvou velmi vítaná. Ale těch pár týdnů už to nějak dáme, zvláště když prarodiče výborně fungují přes whatsapp a jak brzy ráno, tak pozdě večer Jurka zabavují pohádkami, kreslením nebo hádankami. Kolikrát pak večer usne s mobilem v ruce.
Když pominu absenci babiček a dědečků, tak jsme rádi, že jsme během pandemie v Berlíně. Přijde nám totiž, že tu většina lidí bere situaci v poklidu a nepanikaří.
Coby zpravodaj ČTK v Berlíně po čtyřech letech pomalu končíš, které nejdůležitější události jsi pokrýval?
Do Berlína jsem přijel v červnu 2016, tedy v době, kdy ještě hlavním zpravodajským tématem v Německu byla uprchlická krize. Z toho roku ale určitě nezapomenu hlavně na 19. prosinec, kdy do vánočního trhu v Berlíně, na který běžně chodíme, najel terorista Anis Amri. Zrovna jsme večer dali Jurka spát a já jsem přemýšlel, o čem budu psát v předvánočním týdnu, kdy se toho za normálních okolností moc neděje. A v tom mi na mobil začaly chodit zprávy o tom, co se stalo. V tu chvíli a ani potom jsem vůbec neměl čas na nějakou reflexi, protože jsem rovnou sedl k počítači a psal s nadsázkou non-stop až do 23. prosince, kdy islamistu zastřelili policisté v Itálii.
Návrat na vánoční trh, kde zemřelo 11 lidí včetně jedné Češky, je pro nás od té doby vždy zvláštní. Na jednu stranu je všude už sváteční atmosféra, na druhou si člověk zvlášť u zdejšího památníku vždy vzpomene na to, co se stalo.
Rok 2017 se pak nesl ve znamení parlamentních voleb, což byla skvělá příležitost k procestování Německa a sondování nálad zdejších obyvatel. Námětů ke zprávám přitom byla celá řada – od možného čtvrtého funkčního období pro kancléřku Angelu Merkelovou, které v té době u části voličů kvůli své migrační politice vzbuzovala doslova nenávist, přes vzestup protiimigrační Alternativy pro Německo až po přetrvávající rozdíly mezi Západem a Východem země.
Ty byly dobře patrné i loni, kdy jsem dělal sérii reportáží k pádu berlínské zdi v roce 1989, což bylo jedno z mých nejoblíbenějších témat, kterým jsem se zde věnoval. Kromě velkých politických otázek a zásadních rozhodnutí světových mocností v sobě totiž skrývá stovky a tisíce neskutečných lidských příběhů. Ať už jde o osmdesátníka, který v 60. letech pomáhal budovat tunel pod berlínskou zdí a našel si v něm manželku, lékaře, který v roce 1971 uprchl z východního Německa tak, že přeplaval do 40 kilometrů vzdáleného Dánska nebo tehdy 26letého mladíka, kterému se 9. listopadu 1989 jako prvnímu otevřela berlínská zeď.
Co tě baví na práci zahraničního zpravodaje, jak se liší od práce v domácí redakci?
Skvělé je, že zahraniční zpravodaj může pokrývat obrovskou škálu témat a jejich výběr je do značné míry jen na něm. Jasně, že musí primárně sledovat politické dění, ale kromě toho může psát reportáže o tak odlišných tématech, jako je výroba plážových košů u Baltského moře, otevření bezmasého "řeznictví" v Berlíně nebo prodej suvenýrů s podobou Karla Marxe v západoněmeckém Trieru. To v domácí redakci, kde se politické dění sleduje do mnohem většího detailu, normálně možné není.
Stejně jako témata si zahraniční zpravodaj také může do značné míry svobodně vybírat, kdy a kde je zpracuje. Nemusí se tak stát v kanceláři – která je v případě berlínské pobočky tvořena jedním malým pokojem v našem bytu – v pracovní době od 9:00 do 17:30, ale psát se dá klidně třeba v posteli brzo ráno a večer nebo přes den někde v parku či kavárně.
Drobné minus je to, že zahraniční zpravodaj pracuje často i o víkendech a navíc nezřídka neplánovaně. Musí tedy počítat s tím, že telefon z pražské centrály může přijít kdykoliv.
Martin Weiser (uprostřed) coby vládní zpravodaj ČTK při rozhovoru s prezidentem Milošem Zemanem 5. prosince 2013.
Na co v Berlíně, popř. v Německu budeš rád vzpomínat i po návratu do Prahy?
Na pohodovou a uvolněnou atmosféru pestrého města, která je skvěle vidět a cítit třeba při sobotním brunchi ve čtvrti Prenzlauer Berg, nedělní návštěvě jakéhokoliv z desítek bazarů pod širým nebem nebo při procházkách podél Sprévy a výletech k některému z desítek krásných jezer v okolí Berlína, kde nikdo neřeší, co dělají ostatní, popřípadě co mají, nebo nemají na sobě.
Chybět nám taky určitě budou naše oblíbené stravovací neřesti, ať už to je zdejší currywurst, hamburgery z pod televizní věže, zmrzlinu na Postupimském náměstí nebo spätzle na filmovém festivalu Berlinale, který je sám o sobě fenoménem.
V rámci Německa se budeme určitě vždycky rádi vracet na písečné pláže k Baltu, do přístavní čtvrti Hamburku, do oblasti Beelitzu, která je jedním z center pěstování zde tak oblíbeného chřestu, nebo do krásných měst jako je středověký Quedlinburg, která člověk objeví vlastně jen náhodou.
Je něco, co ti bude chybět profesně?
Určitě tiskové konference vládních mluvčí, které jsou na programu každé pondělí, středu a pátek. Vedle mluvčího kancléřky Merkelové jsou na nich mluvčí všech ministerstev a hodinu i déle se jich jakýkoliv registrovaný novinář může ptát na cokoliv. Jejich odpověď se přitom dá v podstatě považovat za odpověď příslušného ministra. Něco takového v Česku, ale zřejmě ani většině dalších zemí světa neexistuje.
Novinářům to dává možnost pravidelného vyzvídání a "kontrolování" činnosti vlády. Tomu odpovídají i často tvrdé otázky novinářů a z nich občas plynoucí "přestřelky" s mluvčími. Ti ale vždy zůstávají profesionály a neexistuje, aby si stěžovali na to, že otázky jsou příliš tvrdé, nebo aby dokonce novináře uráželi a spílali jim. Svoboda tisku tu má obecně vysokou hodnotu.
Chybět mi také bude sdružení zahraničních novinářů, díky němuž člověk dostane možnost klást otázky členům vlády i řadě dalších osobností, k nimž by se jako novinář Četky nikdy nedostal. Z Česka jsme trošku zhýčkaní, protože na jméno ČTK většina politiků i dalších lidí slyší. V Německu je to úplně jinak, jako Četka, ale i jako Česko obecně tady nehrajeme žádnou zásadní roli, takže získat individuální rozhovor s předními politiky je prakticky nemožné.
Co tě v Německu nejvíc překvapilo?
Navážu na předchozí odpověď. Když jsem do Německa přijel, trochu naivně jsem si myslel, že Česko jako jedna ze sousedních zemí tu hraje důležitou roli. Ve veřejné debatě tomu tak ale vůbec není. Když se o Česku píše, tak nejčastěji jen jako o jednom ze členů Visegrádu, tedy sdružení, které z německého pohledu často "dělá problémy". To, že je politická situace v zemích V4 různá, je pod rozlišovací schopnosti drtivé většiny obyvatel i velké části médií.
Člověk tak rychle zjistí, že na žebříčku důležitosti mezi devíti sousedními státy Německa, je Česko až blízko jeho konci, každopádně daleko za Francií, Rakouskem nebo Nizozemskem, ale i Polskem, které tu má úplně jinou váhu. Trochu jiné je to jen v Sasku a Bavorsku, které s Českem sousedí.
Prozradím na tebe, že po návratu do Česka se chystáš trochu změnit životní styl. Řekneš k tomu víc?
Ano, na nějakou dobu si s ženou Jankou vyměníme role a já půjdu na rodičovskou. Staršímu Jurkovi budou čtyři roky a mladšímu Markovi rok a to období, kdy nás ještě téměř non-stop budou potřebovat a prakticky každý den budou dělat obrovské pokroky hrozně rychle uteče, tak si ho chci taky naplno užít.
Co bys doporučil svému nástupci?
Aby se co nejrychleji zkusil "převtělit" z novináře, který je zvyklý na to, že celý den sleduje agentury a z nich vybírá a překládá důležité zprávy, na novináře, který si témata hledá sám a za jejich zpracováním co nejčastěji vyjíždí do terénu.
Končící zpravodaj ČTK v Německu: Chybět mi bude otevřenost mluvčích, pohodový Berlín i currywurst