Kamýk Daunen s.r.o. hostitelem světového kongresu Mezinárodní organizace zpracovatelů peří (IDFB) v Praze

Rozhovor s šéfem brněnské redakce ČTK Janem Tomandlem o tom, jak se žije regionálním novinářům v době pandemie, co jim chybí a na co se těší.

Jak je v Brně v době pandemie? Není v Brně nuda?

V Brně je, uznávám, nyní poněkud prázdno, ulice jsou tiché, odjely tisíce studentů, kavárny a hospody jsou zavřené, ale nuda – to nikdy. Dokonce ani v tom filmu není v Brně nuda.

Všechny pražské redakce ČTK přešly na home office, jak je to u vás? Nakolik pracujete z domova, kolik zpráv vydáváte z terénu?

Pokyn opustit redakci a pracovat z domova, respektive z terénu, jsme dostali hned na počátku koronavirové krize. Cílem bylo to, aby v případě nákazy jednoho redaktora z pobočky neskončil v karanténě, nebo dokonce v nemocnici, celý tým. Do redakce tedy chodíme jen v případě nutnosti, navzájem se nevídáme, komunikujeme mailem, přes Skype nebo telefonicky. Pro regionální zpravodaje tento způsob práce není žádným šokem, jsme zvyklí odbavovat velkou část zpravodajství přímo z terénu, tedy z místa události, jsme na to také technicky vybavení. Zpravodajové umí pracovat samostatně. Ale tentokrát je to samozřejmě delší, intenzivnější a sociální izolace už není úplně příjemná. Myslím, že až bude po všem, rádi se zas uvidíme s kolegy naživo.

On-line porada brněnské redakce ČTK.

Jak je novináři, který musí pracovat z domova? Máš doma dvě děti, z toho jednoho školáka, jak jste skloubili práci a domácí učení? Co ti pomáhá přežít domácí vězení?

Popsal bych to názvem jedné z her Václava Havla: Ztížená možnost soustředění. Není samozřejmě lehké pracovat v bytě s dětmi, navíc jim ještě suplovat učitele, kuchařku, družinářku a kamarády... Naštěstí je doma i manželka, vzděláním učitelka, která je v dlouhodobé pracovní neschopnosti, takže o domácí výuku se stará ona. K odreagování nám, a hlavně dětem, pomáhá velká zahrada. Po večerech se učím asi po 30 letech znovu hrát na klavír. Je digitální, takže mám sluchátka a netrápím ani rodinu, ani sousedy.

Jsi náš četkařský expert na Ústavní a Nejvyšší soud, píšeš také skvělé zprávy z brněnské kulturní scény. Jak jsou na tom tyto komunity dnes?

Vysoké soudy běžně řeší většinu kauz bez veřejného jednání, takže mám pocit, že jedou dál svým tempem, akorát Ústavní soud nálezy nevyhlašuje veřejně, ale jen na webu. Dopad na kulturu je oproti tomu obrovský a již nyní to vypadá, že pro spoustu festivalů, nakladatelů nebo malých souborů může pandemie znamenat konečnou. Jako novinář i jako kulturně žijící člověk jsem se letos těšil na spoustu koncertů, výstav a dalších akcí, které nejspíš vůbec nebudou. Doufám, že se podaří kulturu znovu „nahodit“. Rád zase napíšu o nějaké nové inscenaci nebo výstavě.

Jan Tomandl při rozhovoru s hercem Bolkem Polívkou loni v září.

Přednášíš na katedře žurnalistiky Masarykovy univerzity, která je ale nyní zavřená. Jsi v kontaktu se svými studenty?

V tomto semestru vedu hlavně jednu ze skupin cvičného média, kde studenti vytvářejí reálné webové zpravodajství. Tam jsme museli výrazně upravit náplň kurzu i metody hodnocení. Normálně od studentů očekáváme, že budou "zuřiví reportéři", že budou chodit hodně do terénu, mluvit s lidmi… Místo toho musí komunikovat se zdroji na dálku, využívat Skype, telefon, e-mail a hledat různá alternativní témata. Ale vypořádávají se s tím dobře. Pandemie komplikuje práci také studentům, se kterými konzultuji bakalářské práce. Plánovali v létě reportážní cesty do Rumunska a Polska, teď není jisté, zda je budou moci uskutečnit, což je pro ně čára přes rozpočet.

Jan Tomandl je multimediálním zpravodajem - umí nejen dobře psát a natáčet audia, ale zvládá i videozpravodajství.

Máš zprávy, jak jsou na tom ostatní brněnští novináři?

Všichni jsou v jednom kole. S některými kolegy jsme se shodli, že zejména v počátcích koronavirové krize bylo těžké se večer od počítače odpojit, přestat sledovat headliny, vyčistit si hlavu… Bylo to nové a intenzivní, člověk chtěl držet prst na tepu doby. Teď už je snazší to "vypnout". Trvale však chybí běžný společenský kontakt. Pro novináře je přirozené účastnit se veřejných akcí, dívat se kolem sebe, potkávat lidi, bavit se s nimi a vyměňovat si informace. Mnoho zpráv nakonec vzejde právě z takové neformální komunikace, která teď prakticky zmizela. Zpravodajství je tak o leccos ochuzeno. Na druhou stranu, opravdu nelze říct, že by nebylo o čem psát. Stačí projít ulici libovolného města – v každém zavřeném obchodě, v každé ordinaci či škole, dokonce snad v každém bytě jsou příběhy spjaté s koronavirem, karanténou a následky pandemie. Takže nouzový stav neznamená nouzi o témata. Ale myslím, že se už všichni těšíme, až budeme moci psát, točit a vysílat o něčem úplně jiném než o koronaviru. Třeba o rekordní věži ze špejlí, nejmenším slonovi na světě nebo sklizni okurek.