ISC Communication - přímý distributor Alcatel France pro ČR a SR

První boxerské utkání v pražské Lucerně absolvoval Ján Zachara rok po skončení druhé světové války, už předtím vyhrával na Slovensku. Z olympiády v Helsinkách v roce 1952 pak přivezl zlatou medaili. Celý život tvrdí, že si vybral ten nejjemnější sport, protože jenom box se dělá v rukavičkách.

O své cestě k olympijskému zlatu, ale také o vztahu k manželům Zátopkovým nebo o trénování nejmladší boxerské generace vypráví Ján Zachara ve speciálním vydání olympijského Četkastu - podcastu, který ČTK připravuje v rámci nové fotografické výstavy Olympijské okamžiky. Rozhovor s boxerským veteránem, který na konci srpna oslaví 93. narozeniny, vedla šéfredaktorka zpravodajství ČTK Radka Marková.

Bývalý slovenský boxer Zachara v boxerském klubu v Dubnici nad Váhem. (Foto ČTK/Petr Mlch, 2021)

V Helsinkách v roce 1952 získala československá výprava sedm zlatých, Zachara byl na těchto hrách mezi olympijskými vítězi jediný Slovák. "Nikdo mi nevěřil, protože moje postava vypadala tak, že když jsem se vysvlékl, jako kdybych odešel," žertuje Zachara. Ve sportu, včetně silového, ale podle něj nerozhoduje jen váha, ale i myšlení. "Mně nic jiného nezbývalo než rozmýšlet, odskočit a rychle trefit. Způsob mého boje byl technický, na úder jsem se spoléhat nemohl," říká olympijský vítěz váhové kategorie do 57 kilogramů.

Návrat československých olympioniků z Finska. Na snímku nesou členové ATK (Armádního tělovýchovného klubu) na ramenou Emila Zátopka (vpředu) a Jána Zacharu. (Foto ČTK/Stanislav Skalický, 1952)

Současný box není podle boxerského veterána tolik technický jako dříve, jako možný důvod vidí vyostřenější vztahy mezi lidmi obecně. A přestože i v dubnickém klubu trénují ženy, box v jejich podání se Zacharovi příliš nezamlouvá. "Ženy vždycky vidím, viděl jsem a vždy v nich budu vidět mateřství. Nejde mi to do hlavy. Chápu, když je atletka, házenkářka, všechny druhy pohybu, ale aby dostávala do nosu...," poznamenal.

Přesto celý život tvrdí, že si vybral ten nejjemnější sport. "Protože ten jediný se dělá v rukavičkách. A to, co se dělá v rukavičkách, je, jak se říká, jemnota. I když ty naše jsou trošku větší," řekl. V boxu prý nikdy neviděl to, co v něm chtějí vidět diváci, tedy pokoření soupeře, jeho poslání k zemi. "Vždy to byl pro mě sport," uvedl Zachara.

Třiadevadesátiletý Zachara se dodnes pravidelně účastní tréninků mládeže v boxerském ringu. (Foto ČTK/Petr Mlch, 2021)

Na olympiádu se podíval ještě v roce 1956, kdy se v Melbourne dostal do čtvrtfinále. Stejně jako v Helsinkách i v Austrálii tam s ním byli i Dana a Emil Zátopkovi, společně absolvovali i měsíční cestu domů, kdy Čechoslováci putovali společně se Sověty lodí do Vladivostoku, poté transsibiřskou magistrálou do Moskvy, odkud teprve letěli do Prahy.

"Byli to zlatí lidé, prostí, nenamyšlení, bavili se s každým," řekl na adresu jednoho z nejslavnějších manželských párů olympijské historie. Rád vzpomíná na to, jak se kolem Zátopkových během volných večerů na olympiádě soustředila společnost. "Leželi jsme na trávě, oni vyprávěli své příběhy, byli, jak se říká, ukecaní, velmi rádi zpívali," vyprávěl Zachara, který v roce 2002 doprovázel Danu Zátopkovou ve švýcarském Lausanne při odhalení sochy Emila Zátopka u Olympijského muzea.

Zachara "drží" Danu Zátopkovou před sochou Emila Zátopka, která byla 22. října 2002 odhalena ve švýcarském Lausanne. (Foto ČTK/Jiří Nechutný, 2002)

Celý rozhovor je k poslechu v Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK. Dostupný v aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a Lecton.