INTERNET OnLine nabízí jako první ve svém regionu .NET HOSTING zdarma na platformě .NET.

Opožděné letadlo bývá pro většinu lidí nejstrašidelnější začátek jakékoli dovolené. My na to ale vzpomínáme jako na nejsnesitelnější část ze série katastrof, které se nám cestou do Londýna přihodily, a ani oživování slečny pod sedačkou na tom nic nezmění.

Na prodloužený víkend do britské metropole jsme se kamarádkami vydaly kdysi na vysoké škole. Celá výprava dostala hned z kraje název "What are the chances", tedy volně přeloženo "Jaká je pravděpodobnost".

Vše začalo tím, že se naše letadlo opozdilo. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale protože jsme studentsky pořídily ty nejlevnější letenky, odlétalo se pozdě večer. Čili se zpožděním ještě později. A protože jsme se snažily šetřit, jak jen to šlo, letěly jsme na nejvzdálenější letiště v Londýně a čekala nás ještě několikahodinová cesta autobusem do hotelu.

Když jsme se konečně dostaly do letadla, seděly jsme další dvě hodiny na zemi kvůli zhoršenému počasí. Abychom se nenudili, pustili všechny cestující do kokpitu. Dovedete si představit, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že naše letadlo pilotuje manžel mé kamarádky, o němž jsem vůbec nevěděla, že je pilot. Alespoň jsem doufala, že skutečně je.

Po dvouhodinovém čekání a několika posilňujících panácích se letadlem rozeznělo hlášení, že se hledá doktor. Tady by se hodilo vysvětlit, že jedna z mých geniálních kamarádek studovala současně s Filozofickou fakultou také medicínu. Její výraz, když hlášení uslyšela, bych vám přála vidět. Protože se žádný doktor nenašel (buďto tam skutečně nebyl, nebo byl posilněnější než my), s třesoucími se koleny se vydala směrem k letušce.

"Já jsem medik," ohlásila se u slečny ležící na zemi. Zprvu se zdálo, že budeme v letadle kolektivně operovat slepé střevo. Slečna vypadala na umření. Naštěstí ale bylo po důkladné prohlídce zkonstatováno, že to slepák není a může se letět. Kamarádce jsme i přes to doporučily, aby si tuto příhodu nechala zapsat jako praxi.

Když jsme se konečně dostaly do Londýna, a dokonce se nám podařilo zázrakem chytit i poslední autobus do centra, nevěděly jsme, že jsme ještě ani zdaleka neskončily. Z autobusu postupně vystupovali cestující a s nimi i jejich zavazadla. To se nám stalo osudným. Řidič totiž bez ladu a skladu vyházel vše, co mu přišlo pod ruku a hle – netrefil se. Odjel a nás nechal na zastávce s cizím kufrem. Ano, mohly jsme ho tam nechat. Ale to bychom nebyli správní samaritáni. Navíc jsme se bály, že je tam někde kamera a vzhledem k bombové historii v londýnském MHD nás přijdou zatknout za veřejné ohrožení.

Dojely jsme do hotelu, kde nás čekala apokalypsa. Po lobby běhalo asi 60 podnapilých středoškoláků a zpoza recepce na nás koukali dva naprosto vyčerpaní recepční. Dali nám klíč a popřáli nám dobrou noc. To ještě netušili, že spolu strávíme krásné dvě hodiny. V našem pokoji totiž spala cizí paní. Vrátili jsme se na recepci. Asi po půl hodině jsme dostaly nový klíč. Když jsme s ním otevřely dveře, stál za nimi nahý černoch jen v ručníku. Nutno říct, že byl vyděšenější než my. Omluvily jsme se a dveře zavřely. Na chodbě jsme pak asi 20 minut debatovaly o tom, co dál. Z toho, co jsme se rozhodly udělat, naprosto čiší naše vyčerpání a celkové zoufalství – do pokoje jsme se vrátily a pána se zeptaly, jestli tam náhodou nemá čtyři volné postele. Vyděšeně zavrtěl hlavou a zabouchl nám dveře před nosem. Nejvyděšenější ze všech ale byli recepční, když viděli, jak se opět vracíme zpátky. Nevěřili vlastním uším a museli se jít sami přesvědčit. O další hodinu později nám dali klíč – ten, co jsme dostaly hned na začátku. Když jsme se vrátily do původního pokoje, paní už v něm nespala. Co s ní udělali, nevím a vědět nechci.

Celý výlet vyvrcholil následující den, když jsme se rozhodly vrátit onen kufr nějaké nebohé Asiatky autobusovému dopravci, který ji o něj připravil. Ten nás ale místo omluvy poslal na druhou stranu Londýna, na pobočku, ze které nás poslali na další pobočku a odtamtud zase na další. Na čtvrté jsme jim oznámili, že pokud si kufr nevezmou, necháme ho stát uprostřed nádraží a odejdeme středem. To zabralo. Na páté už si ho vzali.

Po tak šíleném startu se dá říct, že zbytek výletu už probíhal celkem standardně, tedy na naše poměry. Určitě nikoho nepřekvapí, že jsme po téhle dovolené potřebovaly další dovolenou na vzpamatování. A i přes to bychom hned jely znovu. Protože "what are the chances...".

Jana Buchalová