Biomit Inc. Expands in Europe and the United States

O tom, co všechno umí a neumí novinářská fotografie, zda má v digitální a vizuálně nabité době ještě vůbec smysl a jak je to s „únavou ze soucitu“ se rozpovídala fotoeditorka ČTK, novinářka, lektorka a spisovatelka Martina Topinková.

(Foto Roman Vondrouš/ČTK, 2021)

Jako fotoeditorka pracuješ v ČTK dva roky, nicméně fotkami se odborně zabýváš mnohem déle. Nedávno jsi obhájila doktorandskou práci na FSV UK, která se také týkala fotografií, konkrétněji fotožurnalistice. O čem jsi psala?

Dizertační práce se jmenuje trochu krkolomně "Síla a efektivita fotožurnalismu v digitálním věku". Zajímalo mě, jestli ještě máme v dnešní době, kdy jsme zahlceni vizuálními podněty všeho druhu a ze všech směrů, sílu reagovat na fotožurnalismus. Jestli jsou ještě novinářské fotografie schopny s námi emočně pohnout, nebo jsme tak otupělí, že je nemáme kapacitu vnímat.

Novinářské fotce se věnuji od prvního ročníku bakalářského studia, zabývala jsem se přechodem z analogové fotografie na digitální, zajímala se o proměny fotoreportérské praxe při přechodu z analogu na digitál, psala jsem diplomovou práci na téma proměn autenticity novinářské práce. Novinářskou fotkou se zabývám už 14 let a je to opravdu moje srdeční záležitost.

A je tedy ještě nějaká síla a efektivita ve fotožurnalistice v době digitálních fotografií?

Přišla jsem na to, že to s tou "únavou ze soucitu" není tak hrozné a když je fotografie dost silná, dokáže vzbudit v divákovi analogicky silné emoce. Naštěstí závěr výzkumu nebyl úplně pesimistický a dobrá, silná novinářská fotografie pořád dokáže lidi mobilizovat, aktivizovat, podnítit zájem o dané téma nebo debatu.

S kým jsi na svém výzkumu spolupracovala? S novináři? Fotografy? Laiky?

Ve spolupráci se studenty jsem dělala 16 hloubkových rozhovorů s fotoreportéry, fotoeditory a s teoretiky fotografie a pak jsem moderovala pět ohniskových skupin s příjemci fotografií. Pro ty jsem měla připravenou prezentaci, kde byly fotky rozdělené podle témat, byl tam třeba soucit versus otupělost, angažovanost a podobně. Ke každému tématu jsem měla vybrané nějaké fotografie, o kterých jsme se pak v těch ohniskových skupinách bavili.

Zaměřuješ se na emoce ve fotožurnalistice – co všechno lze fotkou vyjádřit?

Úplně všechno. Fotkou jde vyjádřit úplně všechno. Když jsem se ptala fotografů, co všechno může novinářská fotografie vyvolávat, tak odpovědí bylo celé spektrum emocí. Jen člověk, ten fotograf, musí mít nějaké know how, aby se mu to povedlo.

A není přesto něco, co fotografie nedokáže?

Nedokáže poskytnout faktické informace – kde se to stalo, kdo jsou aktéři na fotografii, nedokáže dát background. Ale novinářská fotka jde vždy ruku v ruce s popiskem, který říká to, co samotná fotka říct neumí. Ale jinak umí říct fotka všechno. Ne nadarmo se říká, že obraz umí říci víc než tisíc slov.

A nejsme už dnes přehlceni obrázky?

To mě právě zajímalo i v mé dizertaci. Někteří fotoreportéři spílají na to, že většina fotek dneska jsou selfie a kvalitní fotografie v tom kvantu zapadá. I já jsem byla poměrně skeptická, když jsem s výzkumem začínala, ale výsledky mě přesvědčily, že když je fotka opravdu silná, tak v nás ještě něco dokáže vyvolat.

Digitální éra v sobě nese i řadu možností, jak s fotografiemi manipulovat, retušovat je, upravovat. Je možné toto uhlídat? Nehrozí, že ztratíme kontrolu?

Hrozně těžko to jde uhlídat. Více než kdy dříve závisí na poctivosti samotného fotoreportéra a na tom, aby on měl čisté svědomí a manipulací se nedopouštěl.

Fotoeditorka občas vypomáhá i v audioservisu ČTK - natáčí některé epizody zpravodajského podcastu Četkast. Rozhlasovou průpravu získala Martina v Českém rozhlase. (Foto Roman Vondrouš/ČTK, 2020)

Co je náplní tvé práce v ČTK? Co dělají četkařští fotoeditoři?

Vybírám a vydávám fotografie. Koukám na obrázky z celého světa a pak je posílám dál. Je to práce hezká, já ji mám moc ráda, ale zároveň je dost rutinní. Spočívá v tom, že my přiřazujeme k četkařskému zpravodajství fotografie. Propojujeme textové a fotografické zpravodajství.

Tím, že máme síť fotoreportérů po celé republice, máme vlastní, domácí reportáže. Ze zahraničí vybíráme z agentur AP a DPA. My jako fotoeditoři fotografie vybíráme, kontrolujeme popisky, případně je upravujeme, potom je publikujeme.

S naší prací jsou ale spojené i další činnosti, třeba komunikace s fotografy. Máme totiž plánované události, ale i neočekávané, takže musíme vědět, kde v terénu fotografy máme, abychom věděli, když se stane něco neočekávaného, koho kam můžeme poslat. A samozřejmě musíme aktuální zpravodajství sami sledovat a reagovat na něj.

Kolik obrázků ti za směnu projde očima, rukama?

Jednou jsem to počítala a je to asi 400 fotek denně. My pracujeme na směny, moje směna má sedm a půl hodiny a já jich během směny vidím kolem 400.

Jak moc mohou fotoeditoři do novinářských fotek zasahovat, upravovat je?

Minimálně. My můžeme fotografii lehce oříznout, zesvětlit, ztmavit, narovnat a to je tak všechno. Občas mají lidi pocit, když řeknu, že jsem fotoeditorka, že si od rána do večer hraju s photoshopem a něco měním a nějak kouzlím, ale tak to vůbec není. Já si můžu dovolit jen základní úpravy, ty jsou tak nepatrné, že by je většina laiků ani nepoznala.

Poznáš kvalitní novinářskou fotografii? Tu, která by třeba mohla aspirovat na Czech Press Photo?

Já ji poznám. Je to taková alchymie. Dobrá fotografie musí mít něco navíc. A to něco navíc je právě ta alchymie.

Nedávno jsi vlastním nákladem vydala knížku Už nechci do Peru. Je to hodně osobní vyznání, tvá tak trochu zpověď. Přibliž, o čem je?

Je to kniha, na které jsem pracovala skoro 11 let. Já jsem byla v roce 2010 na studijním pobytu v Peru a tam jsem se zbláznila. Do slova a do písmene. Skončila jsem na tamní psychiatrii. Protože jsem neunesla intenzitu a obrovskou moc, která ta země má, a zároveň jsem byla čerstvě zamilovaná. To vytvořilo ostrý koktejl emocí, které vygradovaly v to, že mě museli hospitalizovat. Pak se to se mnou táhlo roky.

V roce 2010 na studijním pobytu v Peru. (Foto archiv M.T., 2010)

Máš na své stavy nějakou diagnózu?

Mám bipolární afektivní poruchu, po staru se jí říká maniodepresivní psychóza. Měla jsme mánie, měla jsem deprese, byla jsem hospitalizovaná, to všechno se stalo, ale jestli jsem na něco přišla za ty roky, tak to, že se nás systém snaží narvat do nějaké normality, abychom nevybočovali z řady. Diagnóza je jen škatulka a není to nic, s čím by se nedalo pracovat. Mě to ve výsledku hrozně posilnilo.

Bylo pro tebe psaní nějakou formou psychoterapie?

Určitě! Já jsem na psaní závislá. Píšu hrozně ráda a píšu rukou. Ta kniha vznikla ručně. Byly to stohy maličkatých papírků, které jsem dávala dohromady a byl to celkem náročný proces. Psaní bylo stoprocentně to, co mi nejvíc pomohlo. Já jsem se ze všeho vypsala.

V říjnu Martina vydala a pokřtila knihu Už nechci do Peru. (Foto David Těšínský, 2021)

Co bys poradila lidem, kteří mají podobnou diagnózu?

Aby si nemysleli, že je to stav na věky věků. A nepřijali, že je to něco, s čím by nemohli fungovat a existovat. A druhá věc – aby se nebáli o tom mluvit. To je jeden z důvodů, proč jsem napsala knížku a proč tady o tom mluvím. Je hrozně důležité o tom mluvit, protože když to člověk dusí v sobě, je to to nejhorší, co pro sebe může udělat.

Celý rozhovor, ve kterém Martina Topinková vzpomíná také na svého profesora na žurnalistice Filipa Lába, mluví o natáčení zpravodajských podcastů nebo o oblíbených českých fotografech, si můžete poslechnout v speciálním vydání Četkastu. Rozhovor je dostupný v aplikacích Spotify, Apple a Google Podcast, Lecton a na webu podcasty.cz.