Deset let firmy Lhoist ve Vápence Čertovy schody, a.s. Tmaň (VČS)

O opožděné básnické prvotině, pražském Podskalí, editacích básnického textu a o tom, jak zpravodajské principy pomáhají při psaní básní, vyprávěl v Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK, pražský zpravodaj Aleš Berný, kterému nedávno vyšla v nakladatelství Argo básnická sbírka.

Tvoje básnická prvotina se jmenuje K Helmovskému jezu. Kde je Helmovský jez?

AB: Helmovský jez je u Štvanice. Je to ten největší jez, co je v Praze na Vltavě a když nebudeme počítat Trojský jez, tak je to vlastně poslední jez v Praze. 

A proč jsi svou prvotinu pojmenoval podle něj?

AB: To vzniklo poměrně prozaicky. V úvodní části knihy se jako refrén objevuje “hnědá řeka odnáší vzpomínky z Podskalí až k Helmovskému jezu”. A protože knížka je o Podskalí a je tam tenhle refrén, tak redaktorovi Arga Petru Onuferovi přišlo dobré dát tam tenhle název. Navíc on ten jez jakoby uzavírá vnitřní Prahu, je to taková pomyslná hranice toho, kde se příběh odehrává. 

Sám říkáš “příběh”. Není to tedy typická básnická sbírka, která by byla složená z rýmovaných básniček?

AB: Řada lidí to má tak, že když se řekne slovo “poezie”, jímá je hrůza. Vzpomenou si na učitelky ze základní školy, které každého z nás drtily otázkou “co tím chtěl básník říci?”. Což je podle mě naprosto jednoznačná cesta odradit kohokoliv od poezie. Ale abych se vrátil k otázce: ta forma je vlastně poezie v próze nebo próza v poezii, je to kombinace obojího. Je to dlouhé epické vyprávění. 

O čem?

AB: Jsou tam dvě základní roviny, které se prolínají. Jedna - rozhovor mezi dvěma milenci, který částečně přechází do monologu. A druhá - příběh jedné podskalské rodiny, kdy je vypravěč z první dějové linky zapletený i v druhém příběhu. Celé je to propojené.

Podskalí - proč zrovna z téhle pražské čtvrti? 

AB: Protože jsem tam vyrostl a znám to. Já jsem se sice narodil v Krči, ale velice záhy jsme se přestěhovali do Podskalí a formativní léta, což je hlavně puberta, jsem prožil v Podskalí. A tím, že to bylo na konci 80. a na začátku 90. let, tak jsem zažil ještě takový ten šedivý marasmus bolševický. Až na začátku devadesátek se město a čtvrť začaly hrozně měnit. 

Básnická sbírka vznikala už tenkrát, v těch formativní letech? 

AB: Vznikala poslední dva tři roky, postupně. Já nejsem moc systematický, byť pracuju v ČTK a ve zpravodajství. Píšu stylem, že si zaznamenávám útržky, kousíčky příběhů a pak to skládám, vznikají mi z toho kusy textů. Knížka vznikla tak, že jsem měl původně kratičkou, asi třístránkovou povídku, od které jsem se odpíchl a postupně jsem na ani nabaloval. Pracuju tímhle antisystematickým stylem.

A kdy tě napadlo sbírku vydat? Proč jsi oslovil nakladatelství Argo? 

AB: To je na delší vyprávění. Problém je v tom, že ve svých čtyřiačtyřiceti nebo skoro v pětačtyřiceti jsem stále neznámý, začínající autor. To je hrozně těžké dostat se do velkých nakladatelství. Já jsem to od svých dvaceti zkoušel různě, časopisecky mi povídky a básničky vyšly, ale co se týče knihy, tak to ne. Ale já jsem furt někde otravoval, někam něco posílal a jedno z těch míst, kde jsem otravoval a kam jsem to poslal e-mailem, bylo Argo. S tím, že uvidím, co se stane - buď v lepším případě odpoví, že se to nevejde do edičního plánu, anebo neodpoví vůbec. No, ale stalo se to, že v Argu to předali do rukou Petra Onufera a tomu se to zalíbilo a hned mi odepsal nazpátek, že se mu to hrozně líbí a jestli nechci přijít do Arga. Takže takhle prozaicky to bylo. 

To jsi musel mít velkou radost, Argo je prestižní nakladatelství. 

AB: No jasně. Já jsem v to upřímně už ani nedoufal, protože když 25 let někam něco posíláš, tak i když je člověk hodně otrlý - a to já jako pracující v médiích mám tu hroší kůži ještě malinko tlustší - tak jsem skoro nedoufal. Ale jak říká moje žena, umím být neuvěřitelně umanutý, takže jsem to zkoušel dál a dál. A nakonec díky bohu a vlastně díky Argu a Petru Onuferovi se to podařilo. 

Jak moc ti editoři v Argu zasahovali do textu? V ČTK jsme zvyklí, že editor může změnit titulek, překopat zprávu. Jak je to u básnických textů? 

AB: V mém případě tolik nezasahovali. Samozřejmě tam byly některé věci, které jako autor nevidíš a nenapadnou tě. Některé věci se vyhazovaly, škrtalo se. Ale naopak jsem si taky prosadil asi dvě věci, co chtěli vyškrtnout, aby tam zůstaly. Takže zasahovali, ale ne moc, protože já jsem - a to asi souvisí s Četkou – zvyklý v textech řezat a vyhazovat bez milosti. Sám jsem dokázal text do určité míry vyčistit. 

Takže zpravodajské principy jako stručnost, jasnost, srozumitelnost platí i při psaní básní?

AB: Jasně, souvisí a pomáhá to. Postupem času jsem došel k názoru, že slov a kecání je všude tolik, že v literatuře a poezii mám rád jednoduchost, přímost, když to jde rovnou na komoru. 

Z tvého příběhu je cítit melancholie, smutek, hodně se tam opakuje plynutí, ať už času nebo vody v řece, hodně vzpomínáš. Ty ale přece nejsi tak starý, abys něco rekapituloval, s něčím se vyrovnával, ne? 

AB: Doba a všechno kolem se mění strašně rychle. Já jsem si kdysi říkal, že některé příhody budu vyprávět tak v sedmdesáti, že tadyhle se něco změnilo, támhleta hospoda měla tohle. Ale všechno se změnilo moc rychle, zřejmě jsem zestárl o 30 let dřív, než jsem myslel. 

Takže je knížka autobiografická? 

AB: Někde jsem četl nebo slyšel rozhovor se Zdeňkem Svěrákem, kde on říkal, že když píšete, tak máte části, které jsou autobiografické a pak tam jsou pasáže buďto vymyšlené, nebo odposlechnuté. A vaším cílem jako autora je, aby to čtenář nepoznal nebo aby si lámal hlavu, co z toho je vlastně pravda a co není. A tahle hra vytváří napětí.

Každý, kdo píše, ti potvrdí, že většinou je to tak, že jedna konkrétní postava v knize bývá splácanina několika dalších lidí. Vždycky je to kompilát řady lidí a kompilát řady situací. Je tam samozřejmě spousta příhod, které - když si přečtou moji kamarádi nebo ségra - tak poznají, že se staly, že jsme tenkrát ty cihly z železničního mostu fakt házeli. Ale pak tam je i hromada příběhů odposlouchaných nebo vymyšlených a zároveň nějaký střípek, který jsem si domyslel a předělal úplně jinak. Nedá se říct, že by to bylo autobiografické, ale zároveň se nedá říct, že by to byla čistě fikce. 

V textu jsou taky dost často odkazy na různá jiná básnická díla nebo třeba na muzikanty, třeba Nicka Cavea, Boba Dylana. Máš nějaký básnický vzor? 

AB: Úplně ne, ale samozřejmě nějaké vlivy tam jsou. A jsou z oblasti umění nebo všedního života. Já dělám částečně legrácky a narážky pro kamarády, že tam zaplétám texty naší kapely. Ten, kdo to zná, tak si to najde. A občas schválně do psaní zakomponuju to, co právě poslouchám. Takže když si to pak někdo čte, může poznat, co jsem v tu danou dobu zrovna poslouchal za muziku. 

V kapele Šílený Fridrich hraješ na kytaru. Kdy jsi s hraním začal?

AB: Asi ve dvanácti letech nebo tak někdy. Naše rodina je dost hudební, protože můj praděda byl Josef Hutter, což byl významný hudební vědec. Takže u nás byla hudba přítomná odjakživa, po generace. Babička měla vynikající hudební sluch a muzice opravdu rozuměla, tátu se strejdou můj praděda učil hrát na piano čtyřruč už v šesti letech. Takže u nás ta muzika byla vždycky a tím, že jsme antibolševická rodina, nesměly k nám domů nikdy Michalové Davidové a tyhlety šílenosti. Od malička jsem poslouchal Beatles, Elvise, Johna Mayalla, Van Morrisona, což byl můj velký oblíbenec v dětství a je dodneška. Takže pak v určitém věku jsem vzal do ruky kytaru. Babička mi tenkrát dala po dědovi takovou parlorku polorozpadlou, pořádně naladit jsem to neuměl, no ale chytlo mě to a hraju dodneška. 

A první kapela byla z Podskaláků? 

AB: Nene, první kapela, jestli si to dobře pamatuju, tak bylo na gymplu, jmenovalo se to Industriální žena a dělali jsme kombinaci industriálu a metalu. A byla to naprostá příšernost. Měli jsme třeba písničku Vykousni vypínač ze zdi a podobně. Prostě bylo nám patnáct, nalili jsme do sebe čtyři lahváče a dělali umění. 

V čem se liší psaní textů pro kapelu od psaní básní, básnických sbírek? 

AB: V písničce si nemůžeš dovolit tolik jako na papíře. Zároveň oboje v sobě musí mít nějaký rytmus a nějakou hudebnost. Ale na tom papíře můžeš mnohem víc než v písničce, protože tam je muzikant omezený notami a podobně. 

Tvá básnická sbírka je anoncována jako opožděná prvotina. Máš v plánu vydávat další sbírky? 

AB: Mám. Já s nadsázkou říkám, že jsem prvotinu stihl dřív než Bohumil Hrabal, protože jemu bylo 49, když vyšla Perlička na dně. Zároveň tím, že mám rád fotbal, tak říkám, že to je takový “gól do šatny”, že v té pětačtyřicáté minutě jsem skóroval. 

Pořád něco píšu a pokud dám něco dohromady a bude o to mít někdo zájem, tak to samozřejmě vydám. Vnitřně mě furt něco žene dopředu, s tím nejde přestat.

O čem by mohla být příští kniha Aleše Berného, jaké má muzikantské a básnické vzory a zda byl dřív básník, nebo novinář, se dozvíte v Četkastu na platformách Spotify, Apple nebo Google Podcasts. Všestranný psavec v rozhovoru také prozradil, proč ho více baví práce v tiskové agentuře než v novinách a že témata do zpravodajství i k básním nachází při svých dlouhých procházkách Prahou.