V listopadu odjela na Ukrajinu dvojice Četkařů – zpravodajka zahraniční redakce Iveta Polochová a fotoreportér Ondřej Deml. Válkou zničenou zemi navštívili už v květnu. Jejich současná reportážní cesta vedla přes Polsko do ukrajinského hlavního města Kyjeva, odkud se přesunuli k běloruské hranici do Černihivu a poté na východ do Charkova a Izjumu. Výsledkem dvanáctidenní cesty je série reportáží, které přebírala česká média, a desítky fotografií, co se objevily i na sociálních sítích ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.
Foto: Ivan Matvejev
Iveto, Ondro, zkuste srovnat, jak se lišila vaše současná podzimní cesta od té, co jste na Ukrajinu podnikli v květnu?
IVETA: První co mě napadne, je zima. Ukrajince čeká těžká zima. I mimo frontovou linii, hlavně kvůli těm ruským útokům na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Přišlo mi to teď depresivnější, možná i tím, že byl podzim. Lidé se mi zdáli také unavenější než v květnu. Ale jsou silní. Potkali jsme asi jen dva, tři lidi, kteří během těch setkání dali najevo buď strach, nebo nějaký velký žal.
Třeba v Černihivu jsme stáli u trosek jednoho domu, ze kterého zbyly základy. A najednou přišel takový pán, měl červené oči od slz a ptal se, jestli jsme fotili ten dům. A my že ne a jestli můžeme. Kývl. Řekli jsme, že jsme novináři z Česka a jestli by s námi neudělal rozhovor. A on začal plakat a odmítl. Nemyslím si, že by nechtěl mluvit, ale podle mě v tu chvíli nemohl.
Pak nám řekli sousedi, že je to jeho dům a že mu letos umřela žena.
Proč jste si vybrali právě Černihiv?
IVETA: Černihiv je u běloruských hranic. Jedna z věcí, která nás tam táhla, bylo to, že se už nějakou dobu mluví o tom, jestli Rusko znovu nezaútočí odsud, jestli se k němu nepřidá i Bělorusko. Druhá věc byla, že Černihiv už se v mezinárodních médiích moc neobjevuje. Chtěli jsme tam zjistit, jak se tam lidé cítí teď, po tom všem, co prožili.
ONDŘEJ: Od té doby, co se Rusové stáhli, tak už to pro novináře nebylo téma. Ne tak jako třeba Buča nebo jiná podobná místa. Přitom Černihiv bylo jedno z prvních měst, které Rusové obléhali, ale v podstatě nikdy nedobyli.
Jedna z prvních reportáží, které jste poslali, byla z kyjevské zoologické zahrady. To téma jste našli náhodou?
IVETA: Chtěli jsme se tentokrát věnovat i zvířatům. Jak ve válce trpí zvířata. Kyjevská zoo má zajímavý příběh. Během bitvy o Kyjev se v nějakou chvíli zřejmě bojovalo poměrně blízko. Ředitel nám popisoval, že měli barikády, aby se tam útočící Rusové nedostali, měli zbraně, domluvili se s teritoriální obranou. Do toho jim lidé, co sami utíkali, nosili zvířata. Třeba našli za plotem krabici a tam byl had. Takhle se ujali asi 200 zvířat, některá byla raněná, nejen z Kyjeva, ale přijímali i zvířata z jiných zoologických zahrad na Ukrajině nebo od soukromých chovatelů. Takže mají tygřici z Charkova nebo krokodýla někde od Kramatorska.
Byla zoo moc zničená?
IVETA: Ředitel nám říkal, že jim žádné zvíře kvůli bojům neuhynulo. Byla ale vystresovaná a měla psychické problémy. Potom, co vypukly boje, tak zaměstnanci bydleli přímo v zahradě, mají tam nějaké podzemní prostory. Přišli i s dětmi, s rodinami. Děti se tam učily, žili tam asi měsíc a půl. Složitě sháněli krmivo pro zvířata. Pomáhala veřejnost. I když jsme tam teď byli, tak nám říkali, že pro ně zrovna děti z nějaké školy sesbíraly asi 200 kilo jablek. Hodně žijí z dotací, z darů. Podporuje je třeba kyjevská radnice, mají i podporu ze zahraniční. Plus kdokoliv si může koupit online lístek, na jaře si tak podle ředitele lidé z Evropy, USA, Číny kupovali vstupenky a to jim umožnilo přežít.
Dělali jste reportáž i z
nemocnice v Izjumu.
IVETA: Nemocnice v Izjumu fungovala po celou dobu, během bojů i ruské okupace až do září, kdy Ukrajinci Rusy vytlačili. V jednu dobu tam pracoval pouze jeden doktor. Chvíli jsme s ním mluvili, neměl moc času. Říkal, že sám by to nikdy nezvládl, zůstali s ním i nějací zdravotníci, instalatér, elektrikář, kteří pomáhali udržet zařízení v chodu. Od března ošetřili stovky lidí, mimo jiné se zraněním od explozí. Nemocnice byla napůl zřícená. Ukazoval nám operační sál, chodili jsme tam ve střepech. Chyběla tam okna i kusy zdí.
Pak nás vzal do sklepa, kde i v době, kdy to tam bylo nejostřejší, operoval. Ve sklepě. Měli tam i lůžkovou část. Teď před zimou říkal, že mají problém s vytápěním a nevylučuje, že se do toho sklepa vrátí na zimu, protože tam jsou stabilnější teploty.
Nevím, co všechno ten člověk prožil. Bylo na něm něco zvláštního, neumím popsat co. Přišlo mi, že měl místy nepřítomný pohled, působil strašně vyčerpaně. Ale byl milý, i s pacienty mluvil velice hezky.
Z Charkova jste přivezli zajímavou
reportáž o českých tramvajích. Jak jste se na tohle téma dostali?
IVETA: Věděli jsme, že v Charkově budou české darované tramvaje. Odjely tam nedlouho před náma. A jak Ukrajinci všechno strašně rychle rekonstruují, tak jsme si říkali, že by už i mohly jezdit. Museli totiž třeba změnit rozchod kol, protože na Ukrajině se používá širší než v Praze.
Nejdřív se nám nedařilo s nikým spojit, pak se nám to i díky charkovskému mediálnímu hubu povedlo. To je skupina lidí, kteří pomáhají novinářům. Byli skvělí, akční. Nakonec jsme se setkali s šéfem dopravního odboru radnice v depu zničeném ruskými útoky a ten nám řekl, že první darovaná česká tramvaj asi za hodinu vyjíždí do služby. Tak jsme tam rychle odjeli. Bylo to takové živelné, ale nakonec to díky spolupráci řady lidí v Charkově dopadlo.
Co dalšího jste na Ukrajině viděli, zažili?
ONDŘEJ: V Charkově jsme měli štěstí, že den po našem příjezdu ukrajinské úřady uspořádaly press trip na "hřbitov raket", kde shromažďují zbytky raket, střel a jiné munice, kterou Rusové použili pro ostřelovaní Charkova. S tím souvisela i naše reportáž ze sídliště Saltivka, které patří mezi jedno z nejvíce poškozených míst ve městě.
Takže jedna z českých stop, byly tramvaje v Charkově. Byly i nějaké další české stopy?
IVETA: V Charkově jezdí českých tramvají spousta. Tahle byla specifická tím, že byla jedna z darovaných pražským Dopravním podnikem v rámci pomoci. Ale české tramvaje tam jezdí od 70. let. Jsou třeba i v Kyjevě, v Charkově je jich opravdu hodně.
ONDŘEJ: Devadesát procent říkal, ne?
IVETA: Ano. Navíc v Charkově teď mají i několik českých autobusů, darovaných z Plzně. To zdůrazňoval šéf toho dopravního odboru, že teď, jak mají problémy s elektřinou, tak autobusy jsou důležité.
Když jsme u té elektřiny – jak časté výpadky jste zažili?
ONDŘEJ: To je všude - v Kyjevě, v Charkově, ale v Černihivu to bylo asi nejhorší. To není zas tak velké město, je tam 300.000 obyvatel a celé město bylo bez veřejného osvětlení. V Charkově jsme měli štěstí, že jsme našli hotel, kde byl generátor. V kyjevském hotelu ho neměli, tam jsme chodili s čelovkou.
Jak jste řešili dobíjení mobilů, foťáku a počítače?
ONDŘEJ: Výběrem hotelu. Navíc auto jsme měli dobré, bylo tam hodně zdířek, dokonce i klasická zásuvka na 220 voltů, to byla taková záloha. V autě jsme ale dobíjeli jen mobily. Zasáhlo nás to víc už v Kyjevě, kde byla tma i v hotelu. Svítili jsme si čelovkami a když jsme šli večer po ulici, tak jsme fakt nic neviděli. Byla tma.
Báli jste se?
IVETA: Je to takový zvláštní pocit, jako že jsi v lese, akorát místo stromů jsou kolem třeba paneláky.
ONDŘEJ: Které moc nesvítí. Sem tam nějaké okýnko, ale nesvítí tam lustry, jenom nějaká čelovka nebo svíčka.
IVETA: Někde měli nějaké náhradní zdroje, oni jsou docela vynalézaví.
ONDŘEJ: Spíš to bylo blbé v Kyjevě při řízení, že nefungovalo osvětlení, když je míň světla, je to celkově takové nepřehlednější.
Benzín byl?
ONDŘEJ: Úplně v pohodě. Akorát na východ od Kyjeva se musí nejdřív zaplatit a teprve potom ti benzín vydají.
IVETA: A když jsme jeli na Izjum, tak tam byly některé benzínky ještě zničené.
ONDŘEJ: I na ten Černihiv, bylo vidět, že tamtudy prošly boje. Ale problém s benzínem jsme neměli ani jednou. Vzali jsme zásoby, ale nevyužili jsme je. Minule jsme měli pět kanystrů, teď čtyři a myslím, že dva by bohatě stačily.
Takže z tohoto pohledu se to na Ukrajině lepší?
ONDŘEJ: Pohonné hmoty dobré, světlo a elektřina horší. To se otočilo.
Měli jste pocit, že aspoň něco se vrací k normálu?
IVETA: Moc to tak teď nepůsobilo, aspoň v těch oblastech, kde jsme byli.
ONDŘEJ: Kdyby bylo tepleji, bude víc lidí venku. Ale ty útoku v říjnu zamávaly s psychikou, lidi jsou teď zase asi trochu víc opatrnější.
IVETA: Přijde mi, že se snaží žít, co nejnormálněji to jde.
Co jste dělali pro svou bezpečnost?
IVETA: Vybírali si třeba hotely, aby nebyly na místě, kde je vyšší riziko ruských raketových útoků. V nich jsme se pak snažili domluvit, abychom mohli spát v co nejnižším patře.
ONDŘEJ: V Charkově jsme měli i okno do dvora.
IVETA: To bylo na základě rad od našich místních kontaktů.
ONDŘEJ: Zažili jsme i poplachy, ale nic naštěstí nespadlo nebo o tom alespoň nevíme. Až když jsme se vrátili, tak na některých těch místech to spadlo.
IVETA: Jednu noc v Charkově byl poplach asi třikrát po sobě. Charkov je specifický tím, že tam Rusové útočí raketama z Belgorodu, který je kousek, takže nás lidi varovali, že můžou dopadnout třeba za minutu nebo dvě, co je vystřelí.
V čem jste byli poučenější po první cestě?
IVETA: Já se poučila v jedné zásadní věci – víc jsem spala. Při první cestě jsem fakt spala strašně málo a byl moment, kdy jsem pak měla málo sil.
ONDŘEJ: Já přemýšlím, ale je to furt stejný asi.
Co kolegové novináři, zahraniční, místní? Jak se tam informuje?
IVETA: Třeba ten novinářský hub v Charkově byl fajn. Ukrajinci obecně moc dobře vědí, že novináře potřebují, že potřebují, aby se ta válka, kterou rozpoutalo Rusko, udržela v povědomí lidí. Podle toho fungují. Ale i v tom je možná malinko cítit únava. Invaze trvá už tři čtvrtě roku. My tady jsme z toho unavení, a co mají říkat oni tam.
Nejsilnější nebo nejfotogeničtější zážitek?
IVETA: Třeba v Černihivu. Tchýně a snacha, obě byly velice milé, my s nimi chvíli chodili po jejich části, ony nám vše popisovaly, byly to takové naše průvodkyně. Zavedly nás ke svému domu, byly to jenom ohořelé zdi. Ukazovaly nám: tady bylo kanape, tady kuchyň, tady jsme měly vyhřívané podlahy. Nad nimi byla zatažená obloha, neměly střechu…
Strávili jsme s nimi nějakou dobu, pak jsme se loučili a ta starší, paní Hanna, někam zmizela a najednou se vynořila a nesla čtyři jablka, červená. A my hned, že si to nemůžeme vzít, protože je potřebují ony. A ona, že ne, že ani čaj nám nemohla uvařit a že neexistuje to odmítnout. Tak jsme si je vzali. To první jsem snědla ještě v Černihivu na hotelu a byl to zvláštní pocit. Asi žádného jablka jsem si tolik nevážila jako tohohle… Navíc bylo dobré, domácí jabko ze zahrady, ne ze supermarketu.
ONDŘEJ: Jojo, vážil jsem si toho, že samy mají málo a ještě nám dávají.
Co fotky, Ondro?
ONDŘEJ: Fotky jsou fotky, to se těžko popisuje. Že bych měl jednu výraznou, to asi ne, ale nějakou odezvu to mělo. Zničený barák je zničený barák pořád stejně. Jiné bylo to počasí, to bylo depresivnější. Byla brzo tma, do toho mlha, pod mrakem.
Vrátíte se na Ukrajinu znovu?
IVETA: Pokud to umožní okolnosti, tak bych se ráda vrátila. Novinářsky je důležité na ta místa jezdit a přinášet svědectví z první ruky. A taky lidsky. Přišlo mi, že pro řadu lidí tam je důležité, že tam jsi, že dáváš lidem najevo, že jejich život je důležitý. Že to, co říkají, je důležité a že je někdo poslouchá. Že chce odvyprávět jejich příběh.
ONDŘEJ: Nevím, co bych k tomu dodal. Já bych tam určitě jel. Třeba na začátku příštího roku, až bude rok od vypuknutí konfliktu. A třeba už bude války konec.
Iveta Polochová pracuje v ČTK od roku 2020. Novinářské zkušenosti získala v redakcích MF DNES a iDNES.cz, pracovala také pro mezinárodní zdravotnickou a humanitární organizaci Lékaři bez hranic. Několik let žila v zahraničí.
Ondřej Deml fotografuje od roku 2005, do ČTK nastoupil v roce 2016, posledních deset let se věnuje převážně reportážní fotografii. Letos získal cenu Canon Junior Award v rámci soutěže Czech Press Photo za fotografickou sérii Olympijské emoce pořízenou na loňských letních olympijských hrách v Tokiu.