Právo myslivosti a jeho místo v systému věcných práv
2.05.2001, 08:57
PRAHA 2. května (PROTEXT) - Diskuse o přípravě nového zákona
o myslivosti se dá lapidárně shrnout do střetu koncepce vlastníků
pozemků s koncepcí vykonavatelů práva myslivosti. Podstata střetu
obou koncepcí tkví v tom, jak vlastně chápat právo myslivosti,
zda jde o věcné právo neoddělitelně patřící vlastníku pozemku
anebo zda jde naopak o samostatné věcné právo k věci cizí, která
nemá s vlastnictvím honebního pozemku nic společného.
Českomoravská myslivecká jednota má k dispozici právní rozbor
tohoto problému, který dává přesvědčivou odpověď na tyto otázky.
Vyjdeme-li z obvyklého třídění soukromého práva na práva
věcná a závazková, je zřejmé, že právo myslivosti je - obdobně
jako třeba právo vlastnické - právem věcným, neboť jeho určujícím
obsahem je výhradní právo přisvojovat si zvěř v určitém
teritoriu. Právem věcným obecně rozumíme přímé ovládání věci.
Věcná práva jsou právy absolutními a působí erga omnes, povinnost
jim odpovídající je negativní a jejich předmětem je věc v právním
slova smyslu. Právo myslivosti má nepochybně blíže k věcnému
právu k věci cizí, neboť jeho obsahová stránka se týká zvěře,
která je věcí ničí, respektive národním bohatstvím. Věcná práva k
věcem cizím dávají oprávněnému určitou možnost chování ve vztahu
k věci cizí bez zřetele na to, kdo je jejím vlastníkem. Na straně
subjektu povinnosti působí vždy in rem, na straně subjektu
oprávnění pak působí buď jako in personam anebo in rem. Právo
myslivosti jako - zjednodušeně řečeno - právo chovu a lovu zvěře,
která žije na neohraničeném teritoriu bez ohledu na vlastnické
hranice či hranice honiteb a není přírůstkem ani produktem
pozemku jako takového, která je v každém případě vždy majetkem
jiného vlastníka než vlastníka pozemku, je nepochybně právo věcné
povahy, neboť působí erga omnes. Třetí osoby jsou povinny nerušit
oprávněného v jeho právu, jehož předmětem je zvěř (věc v právním
slova smyslu), nikoliv pozemek či právo jako takové. Protože zvěř
není v žádném případě vlastnictvím vlastníka pozemku, neexistuje
ani věcný důvod k tomu považovat toto věcné právo k věci cizí za
působící na straně subjektu oprávnění in rem, ale spíše in
personam (subjekt oprávnění musí splňovat zákonné požadavky norem
veřejnoprávních pro výkon práva myslivosti). Právo myslivosti
nemá nic společného s vlastnictvím konkrétního pozemku, neboť ho
nelze automaticky vykonávat na pozemku jako takovém, ale pouze na
státem uznané honitbě.
Z uvedených argumentů jasně plyne, že pojetí práva myslivosti
jako věcného práva příslušejícího vlastníku pozemku není
odůvodnitelné ani teoreticky, neboť toto právo mělo vždy spíše
samostatný charakter (viz panovnický regál či římské právo) anebo
i při vazbě na vlastnictví pozemku si zachovávalo svůj samostatný
charakter (omezení doby lovu, integrace státní moci při tvorbě
honiteb, výčtu zvěře apod.). Některé návrhy zákona o myslivosti
tak paradoxně vycházejí z teoretického pochybení, snaží-li se
zdůrazňovat jednotlivý aspekt práva myslivosti - skutečnost, že
se vykonává na honebním pozemku - nad podstatou tohoto práva,
kterou je chov a lov zvěře.
Problém zařazení práva myslivosti do systému práva je
nepochybně odvislý od politického řešení střetu těchto dvou
koncepcí. Právní argumenty však lze uvádět ve prospěch oddělení
práva myslivosti od vlastnictví pozemků, v žádném případě však
jimi nelze doložit domněnku, že vlastnictvím pozemku automaticky
vzniká i právo myslivosti.
Za Českomoravskou mysliveckou jednotu připravil: M. Gruber
E-mail: pulford@pulford.cz
Upozorňujeme odběratele, že materiály označené značkou
PROTEXT nejsou součástí zpravodajského servisu ČTK a nelze je
publikovat pod její značkou. Jde o komerční sdělení zadavatele,
který je ve zprávě označen a který za něj nese plnou odpovědnost.
PROTEXT