Škody zvěří: Věcně na věčný problém

Jedním z problémů při projednávání nového zákona o myslivosti, kde zúčastněné strany dosud nenašly patřičnou shodu, je i otázka škod zvěří na lesních a zemědělských porostech. Českomoravská myslivecká jednota zde vychází z principu, že kulturní krajina se společenstvím rostlin a živočichů tvoří ekosystém, který vznikl souhrou přírodních a historických podmínek a je rovnovážnou soustavou, ve které neuvážené narušení jedné složky může mít za následek zhroucení celého systému. Součástí tohoto systému je i býložravá zvěř.

Problém škod zvěří na porostech má několik rovin. Tou první je samotné lesnické hospodaření. Někteří vlastníci pozemků a správci státních a obecních lesů často argumentují náklady, které každoročně věnují na ochranu porostů před zvěří. Vyvozují mylný závěr, že pokud by se podařilo snížit stavy spárkaté zvěře, úměrně tomu by se také snížily škody na porostech a bylo by možné podstatně omezit prostředky vynakládané na zábranu před jejich vznikem. Skutečnost je však jiná a nesouvisí jen s počty zvěře.

Současná právní úprava ukládá vlastníkovi lesa provádět ochranná opatření na jednom procentu výměry lesa v honitbě. Z pohledu výše škod je však rozdílné, zda jsou ochranná opatření prováděna v místech přirozených stávanišť zvěře anebo plošně, tedy i v místech, kde se zvěř během roku prakticky nezdržuje. Zvěří jsou nejvíce poškozovány porosty v maloplošném pasečném hospodářství. Po vytěžení porostu se během několika let změní půdní vegetace, mýtina obroste býlím a stává se svou potravní nabídkou atraktivní pro zvěř.

I zde ale existují možnosti, jak škody podstatně omezit. Naši předkové využívali účinné a ekonomicky dostupné způsoby, jako dvousadby, krycí plášť z melioračních rostlin, okusové porosty i plodonosné listnáče. Dnešní lesníci však dávají bez ohledu na efektivitu přednost drahým oplocenkám a chemickým nátěrům.

Druhou rovinou problému je péče o zvěř. Na jedné straně jsme svědky snah odpůrců myslivosti podstatně omezit přikrmování zvěře, jež se dokonce někdy vydává za nepřípustný zásad člověka do přírody, na straně druhé zákon o myslivosti ukládá povinnost přikrmování zvěře v době nouze, kterou nemusí být jen zimní období. Pokusme se ale v přikrmování vidět i jeden ze způsobů zábrany před škodami. Odváděcí krmení, přikrmování drcenou dubovou kůrou či speciálními krmivy, předkládání větví okusových dřevin, to vše jsou dostupné a účinné způsoby, jimiž mohou myslivci vlastníkům - v případě jejich zájmu o skutečnou spolupráci - prospět při snižování škod podstatně lépe, než vynuceným stěhováním či likvidací krmelců a dalších zařízení.

Významným faktorem je nepochybně také výše nájemného za honitbu. Vysoké nájmy často nutí uživatele honitby k neúměrnému lovu a k porušování elementárních zásad mysliveckého hospodaření, jež má za následek narušení věkové a sociální skladby populací zvěře. Ta se pak začne chovat neadekvátním způsobem. Stahuje se do méně přístupných míst s nedostatečnou potravní nabídkou, v nichž působí škody okusem i loupáním. Neexistence legislativních i praktických záruk nájmu honitby na delší časové období vede také k absenci investic do honitby. Investice uživatele je přece investicí, která po skončení nájmu zůstává majiteli honitby. Jen málokterý nájemce je tak velkodušný, aby vedle financování běžného provozu vysazoval na své náklady plodonosné listnáče, zakládal myslivecká políčka a podstatně zvyšoval úživnost honitby, aniž by tyto investice byly uznány vlastníkem honitby za odečitatelnou položku, o niž by se snižoval nájem.

Za ČMMJ připravil: M. Gruber

E-mail: pulford@pulford.cz