Rozloučení se s milovaným zvířetem – konec důležitého vztahu

Praha 17. ledna 2019 (PROTEXT)

Krematorium zvířat Brno bylo první v Česku a funguje od roku 2003.

Krematorium zvířat Brno bylo první v Česku a funguje od roku 2003.

Budova Krematoria zvířat Praha, které se nachází v Praze 9 Běchovicích. Místnost pro klienty v brněnském krematoriu pro zvířátka. Jedním z míst, kde se lze důstojně rozloučit se svým mazlíčkem je i Krematorium zvířat Praha, které sídlí v Praze 9 Běchovicích. Psycholožka Mgr. Ludmila Haňková, PhD.

Zvířata jsou odpradávna součástí našich životů a mnoho lidí si bez domácího mazlíčka svůj život nedovede ani představit. Jsou našimi společníky a přináší nejenom radost. V interakci se zvířaty se děti učí empatii, soucitu, pochopení potřeb jiných, zodpovědnosti. Pro starší a zejména osamělé lidi se pes nebo kočka stávají věrným přítelem a společníkem, dokonce mohou nahrazovat i životního partnera.

Některá zvířata, zejména psi, jsou vynikajícími psychoterapeuty. Dokážou se vcítit do nálady člověka, poskytnout útěchu a pomoc. Zvíře v rodině je většinou jejím plnoprávným členem a má v ní své nezastupitelné místo. Jinými slovy, vztah domácího zvířete a člověka - je vztah jako jakýkoliv jiný. Bohužel zvířecí život je mnohém kratší než lidský a každý chovatel se musí připravit na rozloučení se svým miláčkem. Bolest útraty se však tím nemírní. Většina lidí prožívá úmrtí milovaného zvířete velmi bolestně. Z psychologického hlediska jde o velkou ztrátu důležitého vztahu a nelze ji podceňovat. Ve své psychoterapeutické praxi se běžně setkávám s klienty, kteří přišli o milované zvíře a potřebují pomoci se se ztrátou vyrovnat. Zažívají většinou různě dlouhá období smutku, vzteku a opuštěnosti. Situace se ještě zhoršuje, pokud je úmrtí předčasné, způsobené nemocí nebo nehodou. Pak se ke smutku ještě přidávají pocity viny nebo vzteku. Psychologům je dobře znám pětifázový model vyrovnávání se se ztrátou, vyvinutý americkou psycholožkou Kübler-Rossovou (1969).

První fází je popírání události, která je pro pozůstalého dočasnou obranou. Nechce událost připustit, může se chovat, jako by se nic nestalo, nevěří lékařům. V případě že zvíře umírá, nevidí realitu, každou maličkost v chování považuje za znamení uzdravení a chová se k němu jako by bylo zdravé. Tato fáze může trvat různě dlouho, ale obvykle přechází v další.

Druhým stádiem je fáze vzteku. Událost už nejde dál popírat a dotyčný se často zaměří na hledání viníků, může si stěžovat na zdravotnický personál a lékaře, popřípadě hledá vinu v sobě, že neudělal všechno možné pro záchranu nebo něco zanedbal.

Další fází je smlouvání. Ta nemusí nastat při úmrtí, ale často k ní dochází při umírání. Člověk se snaží najit jakékoliv prostředky na záchranu včetně netradičních, alternativních či duchovních praktik.

Po selhání veškerých pokusu nastupuje fáze deprese, kde si pozůstalý už velmi dobře uvědomuje ztrátu a propadá pocitům úzkosti (Co si bez něj počnu?), strachu, smutku a beznaději.

I nakonec poslední fází je smíření se. Dochází zde k vyrovnávání se smrtí milovaného, psychickému uvolnění a plánování budoucnosti.

Sama autorka podotýká, že všechny fáze se nemusejí objevit, mohou se střídat v různém pořadí a psychický stav pozůstalého kolísá jako na "horské dráze". Nemůžeme truchlení a smutek zkrátit, ale ritualizovaným rozloučením s milovanou bytostí se snaze se ztrátou vyrovnáme a pokročíme v životě dál. Přičemž role ritualizovaného pohřbu je tu klíčová. Podle Vágnerové (2007) lze pohřeb chápat jako definitivní sociální potvrzení smrti určitého člověka. Můžeme ho brát jako poslední službu zemřelému. Jako doprovázení na poslední cestu. Pohřeb je mnohem důležitější pro pozůstalé. Je poděkováním zemřelému a vyjádřením úcty, kterou k němu chováme. Pohřbívání milovaného zvířete má zde úplně stejný význam. Pohřeb pomáhá přejit do fáze smíření se, truchlení a plánování. Náš mazlíček už není mezi živými, ale mezi mrtvými a má v tomto světě své místo - urnu, hrobeček, o který se teď můžeme starat. Navždy zůstává v paměti.

I přesto, že otázka přítomnosti malých děti při kremaci je diskutabilní, někteří psychologové by to nedoporučili, jiní zase ano, ritualizované umístění urny na místo posledního odpočinku může být pro děti velmi léčivé. Pro starší lidi to má rovněž nepodcenitelný význam.

Rituálem kremace a následným pohřbíváním (v jakékoliv podobě) prokazujeme nejenom poslední hezkou službu svému milovanému zvířeti, ale také pomáháme sami sobě vyrovnat se se ztrátou a postavit definitivní a hezkou tečku za obdobím, které nám náš mazlíček "daroval".

Mgr. Ludmila Haňková, PhD.

Použité literární zdroje

KÜBLER-ROSS, Elisabeth. a kol. O smrti a umírání. Praha: Portál , 2015.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II., dospělost a stáří. Praha: Univerzita

Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2007

Klíčová slova ČR-zvířata-služby-pohřebnictví-Asociace zvířecího pohřebnictví

Oblast
Praha, Česká republika (ce)

Kategorie
Služby, cestovní ruch
Média, společnost a životní styl

ZASÍLÁNÍ ZPRÁV
Přihlásit k odběru

Upozornění:
Materiály označené značkou Protext nejsou součástí zpravodajského servisu ČTK a nelze je publikovat pod její značkou. Jde o komerční sdělení zadavatele, který je ve zprávě označen a který za ně nese plnou odpovědnost.